Kliknutím zvětšíteZ počátečního pinkání se dostal do absolutní světové špičky. V roce 2016 zabodoval na paralympijských hrách. „V Riu jsem porazil dokonce obhájce zlata z Londýna, pro mě to znamenalo neskonalý úspěch. Navíc jsem si odvážel bronzovou medaili,“ popsal svůj olympijský zážitek Suchánek.
Věnoval jste se sportu už před nehodou?
Samozřejmě, že jsem sportoval. Do deváté třídy jsem se věnoval judu, aikidu a vůbec mě bavily bojové sporty. Hrál jsem také fotbal, hlavně obranu.
Můžete nastínit, co se vlastně stalo?
Autonehodu jsem měl v sedmnácti letech. Za peníze z brigády jsem si koupil Škodu 110, jel na zábavu a zrovna neabstinoval. Při návratu jsem nezastavil na stopce a hodil auto na střechu. Při nehodě došlo k poranění krční páteře, takže mám postižené i ruce. Po transportu na traumacentrum do Liberce mě se svým týmem operoval dnes ředitel liberecké nemocnice Richard Lukáš. Po komplikacích jsem si užil pobyt také na oddělení ARO. Tamní skvělý tým mě dal dohromady a mohl jsem být přeložen tehdy ještě jako ležící do Hamzovy odborné léčebny v Luži - Košumberku.
Odkud přišla síla nevzdat se?
Asi jsem byl vždy bojovník. S takto závažným stavem jsem se ale nikdy nepotkal. Samozřejmě, že největší oporou mi byla rodina, která se opravdu kvůli mně obětovala, a kamarádi. Po třech letech střídavé rehabilitace a zevlování přišel nejdůležitější zlom. Našel jsem zaměstnání. Měl jsem tedy zaměstnání (náplň) a žil relativně jako běžný člověk. Silná byla také touha těm, kteří mi pomohli, zasloužili se o to, abych přežil a měl se kam vrátit, dokázat, že to nebylo zbytečné.
Co vás motivovalo posouvat se dál?
Chuť žít, fungovat a být k něčemu.
Pracoval jste jako instruktor na Spinální jednotce v Liberci, nepletu-li se?
Máte pravdu, nicméně z důvodu dlouhodobých neshod a zbytečných nátlaků jsem se rozhodl skončit. Také jsme se s rodinou přestěhovali. Sice stále hraji za Liberec, ale bydlím v Přelouči. Aktuálně pracuji jako technik a konzultant ve firmě Kury, která jako jediná v republice vyrábí sériově mechanické invalidní vozíky. K tomu se mi podařilo (s pomocí personálu spinální jednotky) dohodnout s vedením Hamzovi odborné léčebny v Luži – Košumberku spolupráci. Opět jsem instruktor soběstačnosti a na pracovišti, kde jsem před devatenácti léty začínal.
Co patřilo k náplni vaší práce?
Vedení ranní rozcvičky, nácviky přesunů (vozík – lůžko, toaleta, sprchová židle, auto i s naložením vozíku, zem), cvičení stability a dalších potřebných dovedností pro život na vozíku. Nedílnou součástí pro život jsou také správné úpravy domácího prostředí. Z vlastních zkušeností jsem radil pacientům s bezbariérovými úpravami, ale také v oblasti sociální. V začátcích jsem také organizoval adrenalinové akce pro vozíčkáře z celé České republiky. Byly to hlavně jízdy na terénních čtyřkolkách, sněžných skútrech, tandemové seskoky padákem nebo školy smyku na Stadionu ploché dráhy v Liberci.
Našel jste se ve stolním tenisu. Jak se to stalo?
Se stolním tenisem jsem začal až po přibližně pěti letech na vozíku. Když jsem žil ještě u našich v Chlumíně na Mělnicku, zkusil jsem více sportů a chvilku to vypadalo, že pro mě bude ideální ragby na vozíku. Kvůli zaměstnání jsem se přestěhoval do Liberce. Pokud bych se ragby chtěl věnovat, musel bych dojíždět do Prahy. Na Liberecku byl hlavním sportem stolní tenis, a tak byla jen otázka času, kdy se k němu dostanu.
Jste zařazen ve skupině TT2. Co to znamená a obnáší?
Celkem je 10 skupin postižení. 15 jsou vozíčkáři a 610 jsou hráči chodící. Klasifikátoři sportovce řadí podle funkčnosti svalů, případně dle amputace. Do skupiny TT1 patří hráči s největším postižením. Nemají stabilitu, mají postižení spodní i horní poloviny těla. Nefungují jim tricepsy a mají omezenou úchopovou funkci. Musí si přivazovat pálku. Samozřejmě, v TT10 hrají ti nejméně postižení. V mé skupině postižení chybí hráčům stabilita a mají postižení horní i dolní poloviny těla. Mají také omezení úchopu, ale fungují tricepsy.
Držíte se v absolutní světové špičce. Myslel jste si v počátcích, že se dostanete tak daleko?
Vůbec ne, nejprve jsem si pinčesem krátil volnou chvíli. Zajel jsem si na turnaj, zahrál si a večer jsme poseděli, prostě pohoda. Později, když jsem tento sport začal více chápat, úplně mě pohltil. Podle mě to je jeden z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších sportů.
Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?
Jasně že medaile z Ria. V Riu jsem porazil dokonce obhájce zlata z Londýna, pro mě to znamenalo neskonalý úspěch. Ale mám také několik medailí z mistrovství Evropy. Například bronzovou z roku 2017. Zde jsem hrál proti kolegovi z Ukrajiny, kterého jsem od roku 2014 neporazil. Konečně to vyšlo a v boji o medaili. Pocitově to byl pro mě nejtěžší zápas nejenom za poslední dobu, ale asi zatím za celou svou dosavadní kariéru. Hraje se na tři vítězné sety. Vyhrál jsem 3:2, poslední set byl 17:15. Po bronzu za jednotlivce jsem přidal ještě stříbro z družstev. Každý zápas na takové úrovni je obrovský adrenalin.
Jak se připravujete na paralympiádu v Tokiu?
Hovořit o Tokiu je v tuto chvíli ještě brzy. Momentálně mám před sebou vrchol sezony. O paralympiádě rozhodne příští rok. Momentálně ale řeším přípravu na nominaci. Abych se nominoval, bude třeba splnit nominační kritéria. Musím se v daném termínu zúčastnit pěti mezinárodních turnajů, z toho jeden musím absolvovat na jiném kontinentu. K tomu musím být ve světovém žebříčku do dvanáctého místa.
Předpokládám, že se jedná o finančně nákladnou věc. Co všechno si musíte hradit?
Hradím v podstatě vše, ale díky větším či menším dárcům se to dá zvládnout. Kdysi jsem sahal poměrně dost do vlastní kapsy. Dnes to už dělám tak, že na co nejsou finance, to prostě nedělám. Mám rodinu a upřímně, už mě nebaví někde něco platit na úkor rodinného rozpočtu. Od letošního roku mám podepsanou smlouvu s Českou asociací stolního tenisu, která na mě žádala přímo na MŠMT. Letošní sezona vyjde přibližně na 170 000 korun.
Město Liberec vám přispělo 30.000 korun. Pomáhá vám ještě někdo?
Liberec je mým, respektive oddílu SKST Liberec, za který hraji, dlouholetým podporovatelem. Samozřejmě pomáhá také Liberecký kraj. Jen škoda, že v letošním roce zrušili sportovní grant pro handicapované. Zkoušeli jsme tedy žádat o mimořádnou podporu. Věřím, že ji rada kraje schválí. Od roku 2012 po návratu z paralympiády v Londýně mě podporuje hrádecká firma KSM Castings. Pomáhá mi také firma Peter Legwood v čele s bývalým volejbalistou Michalem Rakem. Přispěla mi také nadace Preciosa. Pak přicházejí také nabídky podpory. Například Obchodní centrum Fórum zorganizovalo v průběhu sportovního dne akci na mou podporu, při které se rozdával dort za symbolickou částku. Podpora přišla také od Sport Parku Liberec. Jsou to také drobní dárci. Jednou mi kamarád dával tisícovku a omlouval se, že v rozpočtu, který mám, to není nic, ale že víc nemůže. Byl jsem upřímně dojatý. Sice to bylo „málo“, ale já za to měl ubytování na soustředění. To není málo. Velmi mi pomohl také pán Věroslav Kollert. Největší zásluhu na mých úspěších má kamarád a skvělý sparing Jirka Kodým, který mě od doby, kdy jsem byl ještě ping pongové embryo, trénuje.
Co je vaším cílem na paralympiádě? Samozřejmě že každý chce získat zlatou, ale s jakým umístěním byste byl minimálně spokojený?
Upřímně, když vidím, jak se nám podmínkami i výkonnostně vzdalují ostatní státy, bude opravdu těžké se vůbec nominovat. V září jsem prohrál s hráči (kolem 20. místa na světě), kteří hrají kratší dobu a do Tokia také chtějí. Vůbec bych se nebavil o zlaté medaili. Pokud (věřím tomu) se nominuji, bude velmi rozhodovat psychická pohoda a odtrénované hodiny. Psychiku mám dobrou. Bohužel přípravou se nemohu nikomu vyrovnat. Povinnost bude postoupit do první osmičky. Samozřejmě medaile (jakákoliv) je cíl…
Jak byste zhodnotil možnosti handicapovaných sportovců? Když porovnáte zázemí a možnosti u nás v republice a ve světě, je to velký rozdíl?
Jsme naprosto mimo. Nedokázali jsme zareagovat na profesionalizaci sportu. Ve světě je to standard a velmi těžko to doženeme. Je třeba, aby se sportovci mohli soustředit a věnovat přípravě. To bohužel nejde v případě, že sportovec musí v první řadě do práce a pak ve volných chvílích trénovat. Snažit se v rámci možností o medializaci a shánět finance. Zároveň také chybí zvlášť u začínajících sportovců motivace a vidina, že v případě získání medaile bude za svou píli adekvátně odměněn. U nás máme odměnu za medaili až z paralympiády. Před časem se u nás objevil mladý talentovaný stolní tenista hrající za Brno. Protože u nás nejsou pořádné podmínky, nabídli mu reprezentační smlouvu Slováci. Požádal o slovenské občanství a je držitelem medaile z MS.
Čeho byste chtěl ve sportu dosáhnout? Dáváte si cíle, nebo to necháváte plynout?
Není to cíl v podobě medailí a ocenění. Chtěl bych jednou zažít podmínky profesionálních sportovců, kteří mají jistotu financí na příští sezónu. Neřešit, kolik mám ještě dnů dovolené a jestli mohu odjet někam na soustředění nebo odehrát turnaj. Abych ušetřil dovolenou, jeli jsme s manželkou místo na svatební cestu na soustředění. Spolupracovat se sportovním manažerem. Prostě mít důstojné podmínky.
Kde uchováváte svá sportovní ocenění?
Kde se dá (smích). Ty nejvzácnější jsem si vystavil doma. Něco mám v garáži a něco u našich. Manželka už pomalu „prosí“ mé soupeře, aby mě nepouštěli dál než na čtvrté místo. Kdo má furt ty poháry utírat, říká (smích).
Máte nějaký životní vzor?
Absolutně ne, nemám potřebu. Možná by mě to ovlivňovalo být jiný než sám sebou. Snažím se věnovat hlavně rodině. S manželkou máme téměř tříletého syna Jiřího. Rád si sednu někam k vodě a nahodím pruty. Nyní se také s manželkou snažíme „postavit“ dům, ale dost se to komplikuje.
Čemu se kromě stolního tenisu věnujete?
Snažím se věnovat hlavně rodině. S manželkou máme téměř tříletého syna Jiřího. Rád si sednu někam k vodě a nahodím pruty. Nyní se také s manželkou snažíme „postavit“ dům, ale dost se to komplikuje.
Podílel jste se na dvou aukcích. Jednou pro fotbalový tým Zálezlic a jednou pro hospic sv. Zdislavy. Proč zrovna tento výběr?
Obec Zálezlice, která leží vedle vesnice Chlumín, kde jsem vyrůstal, postihla několikrát povodeň. Nabídl jsem k dražbě olympijské holínky. Ty byly součástí kolekce pro olympiádu v Londýně 2012. Oslovilo mě vedení obce, zda bych se chtěl stát patronem protipovodňového valu. Myšlenkou bylo, že jsem se dostal na dno a dokázal se dostat zpět do života. Podobně to bylo i se Zálezlicemi. Nechtěl jsem být jen jméno, ale chtěl jsem opravdu pomoci. V případě hospice to bylo nástupové oblečení z Ria 2016. Po návratu z paralympiády jsem nabídl hejtmanovi Libereckého kraje, že mohu toto oblečení poskytnout. A proč hospic? Podle mě jsou staří lidé neprávem opomíjení. Oni nám něco dali a my bychom se o ně měli také důstojně postarat. Proto jsem chtěl alespoň drobností přispět.
Co byste vzkázal handicapovaným nejen sportovcům?
Je třeba jít dopředu a mít v životě náplň. V rámci možností žít. Ne přežívat.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
