V Karlových Varech, kde sám prožil zásadní část kariéry, byli Severočeši jasně nejlepší a dvaatřicetiletý Kriško jejich největším tahounem. I o tom rodák a odchovanec Rakovníka vyprávěl v rozhovoru pro Deník.

Český pohár vám jako jediný ve sbírce chyběl, měl jste to v hlavě a byla motivace vyšší?
O motivaci to nebylo, ta je vždycky, ale uvědomoval jsem si, že tahle zlatá medaile mi ještě schází a že bych ji rád získal. Tým zahrál výborně a máme ji. Jsem rád, je to první trofej sezony.

Ve Varech jste několik let hrál, získal jste tam mistrovský titul. Provedl jste spoluhráče po městě, nebo nebyl čas?
Času vážně moc nebylo, za tři dny jsme hráli tři zápasy. Nicméně krátký výlet na promenádu jsme samozřejmě stihli. Mám na Vary skvělé vzpomínky a našel jsem tady spoustu kamarádů i mimo volejbal.

Vrátím se na začátek vaší kariéry, když se vytáhlý kluk z Rakovníka dal na volejbal. Asi díky rodičům, kteří ho také hrávali, ale až ve třinácti letech, proč tak pozdě?
Samozřejmě jsem sportoval, ale do volejbalu se mi nejdříve moc nechtělo. Přednost měla atletika, pak hokej. Jenže přišel rok, kdy pro mne neotevřeli v Rakovníku věkovou kategorii a rodiče mi navrhnuli, zda bych přece jen volejbal nevyzkoušel. A mě už to tehdy chytilo.

Kdo vás z rodičů naučil ve volejbalu víc? Táta hrál i národní ligu a je rakovnickou volejbalovou legendou, maminka také hrála výborně…
Táta mi dělal trenéra, takže asi on, nicméně mamka si k tomu také řekla svoje. My v podstatě probíráme volejbal dodnes, vždyť také brácha hraje Amatérskou volejbalovou ligu. Oba rodiče doteď moje zápasy sledují a vždycky je co rozebírat.

Rostl jste a hrál dobře, takže jste brzy zamířil do ligové Příbrami. Jak si vás tam všimli?
Hledali všechno přerostlé (smích). Ale vážně, Příbram nebyla daleko, mohl jsem tam nastoupit na střední školu a Kocouři navíc dávali v té době hodně šancí svým odchovancům, což mě lákalo, byla to výborná možnost dostat se do nejvyšší soutěže. Vše se potvrdilo, v Příbrami jsem dostal pořádnou šanci už v sedmnácti letech, dochodil tam školu a pak tam ještě další dva roky hrál.

Potom už jste ale zamířil do Českých Budějovic, následně do Karlových Varů a nyní jste v Liberci. Dá se říci, že aktuálně jde o nejlepší volejbalové adresy v Česku, porovnejte je.
Máte pravdu, jsou to v našich podmínkách opravdu elitní kluby a podmínky se v nich liší jen minimálně. Také pro život jsou všechna města skvělá. Budějky a Liberec studentská, Vary lázeňské. Ale koneckonců vždycky záleží i na vás: jaký si to uděláš, takový to máš (úsměv).

Co vazby na Rakovník, má je volejbalový světoběžník pořád velké?
Jasně, je to moje rodné město. Trávím v něm dva měsíce po každé sezoně a často se do něj vracím i během rozehraného ročníku, když je to trochu možné.

Ale váš otec přišel do Česka prý z dalekého Prešova?
To ano, ale jinak pochází ze Sokolova. Je to trochu zvláštní, ale jsme roztažení po celém bývalém Československu, protože na východě Slovenska máme tři čtvrtě rodiny.

Zpátky k volejbalu, vy jste v něm došel až do reprezentace a zahrál si velké akce. Na kterou vzpomínáte nejraději?
Reprezentace byl vrchol a mrzí mě jen, že kvůli zranění jsem se v ní neudržel déle. Nicméně vyhráli jsme kvalifikaci o Evropu a také jsem si zahrál pod vedením trenéra Zdeňka Šmejkala Světovou ligu. Sice většinou proti evropským mužstvům, ale jeden zápas byl i v Jižní Koreji, to byl dokonalý zážitek, který mi z paměti nikdy nevymizí. Jen bych si odpustil tu strašlivě dlouhou cestu.

V německém Giesenu jste si před časem zahrál i Bundesligu, proč jen jednu sezonu?
To mě trochu mrzelo, prostě jsme se nedohodli na pokračování. Tehdy jsem zkoušel ještě rozhodit sítě, vypadalo to na Rothenburg, pak na Švýcarsko, ale nevyšlo nic, tak jsem se vrátil domů.

Teď jste tedy v Liberci a mimochodem tady se hraje skvěle také ženský volejbal, dámy ovládly základní část extraligy. Sledujete je také?
No jasně, vždyť se střídáme na trénincích a já když je možnost, tak rád na jejich zápasy vyrazím. Je to trochu jiný sport, ale holkám všichni v Liberci moc fandíme.

Hlavně ale myslíte zřejmě na play-off, v jeho úvodu vás čeká Ostrava. Berete pozici favorita?
Bereme, teď jde jen o to ji potvrdit. Mají totiž nebezpečný tým, který je schopen jakéhokoliv soupeře zatlačit servisem. Čekám pěknou sérii.

A nejlépe zakončenou titulem, že? Nebo máte do budoucna i jiná volejbalová přání?
Titul by byl samozřejmě krásný a všichni hrajeme proto, abychom vyhrávali. Takže se pokusíme. Nicméně žádné vysloveně cíle si do budoucna nedávám, co bude po kariéře ještě úplně neplánuji. Zatím se soustředím na hru, na Duklu, na konec téhle sezony.