„Jen jednou jsem byl v ohrožení. Na bujaré silvestrovské oslavě jsem si pochroumal vazy v koleni. Dostal jsem sádru. Jenže se jelo koncem ledna. Já ji v pondělí sundal a v neděli stál na startu,“ vzpomíná 67letý stavař z Liberce. Předloni se dal do kupy po operaci kyčle.

Jen dvakrát chyběl Miroslav Kocum, otec bývalé reprezentantky, teď televizní spolukomentátorky. Jistě, pojede i ona. Kdo nezná stopu, snad ani nemůže v Liberci nebo Jablonci vyjít na ulici. „Poprvé nás jelo jedenapadesát,“ pamatuje si Míka na založení tradice památky horolezcům, kteří zahynuli na Huascaránu. „Gusta Gienzel našlápl stopu a rozvěsil červené praporky. Uprostřed jsme si dali čaj a tatranku,“ vypráví pamětník a popisuje pasáže trati.

Kdo by si pomyslel, že za pár roků jí prosviští Björn Dählie, nejslavnější běžec všech dob? „Jen mě mrzí, že se vzpomínka na expedici, pro niž jsme vyjeli, dneska vytrácí,“ stěžuje si.

„Vždy chci být lepší než loni, ale věk nezastavíte,“ vypráví Míka o filozofii většiny účastníků. On zajel nejlíp za 2 hodiny 48 minut, poprvé šlapal 3.57. „Jsem samouk,“ přiznává. „Ale limit 3.20 chci dosáhnout pokaždé.“ A co poradí začátečníkům? „Dávejte pozor v tlačenici na startu, zlomená hůlka není dobrý začátek.“