V minulé sezoně pomohla Dinamu Moskva k fantastickým úspěchům. Ruský velkoklub vyhrál ruskou ligu, pohár i superpohár, což se mu povedlo poprvé v jeho historii. Jen v prestižní Lize mistrů na triumf nedosáhl, když vypadl ve čtvrtfinále s tureckým Vakifbankem Istanbul, který vstupoval do zápasu jako obhájce titulu.

„Celkově se ale jednalo o povedenou sezonu a v klubu byly z výsledků nadšení. Pro letošní sezonu proto nastavilo vedení podobné cíle – v Rusku chceme vyhrát všechny soutěže, v Lize mistrů bychom chtěli postoupit alespoň do semifinále.“

Právě vítězství v Lize mistrů je přitom pro ni samotnou největší motivací. To jediné jí stále uniká. Jinak už ve své kariéře dokázala vyhrát všechny významné klubové soutěže: má tituly z Itálie, Polska i Turecka, vyhrála evropský pohár CEV i řadu národních pohárů.

„V Lize mistrů jsem byla nejdál ve finále, to bylo v roce 2015 s italským klubem Busto Arsizio. Liga mistrů je sen, který mi schází, ale chtěla bych si ho splnit,“ přiznává.

S vidinou úspěchu v Lize mistrů dokonce Dinamo Moskva angažovalo novou nahrávačku. Američanka Lauren Carliniová přichází z italské Novary, s níž dokázala nejprestižnější klubovou soutěž Evropy vyhrát. Stala se tak po Havelkové druhou zahraniční hráčkou v týmu – víc jich ruské kluby na soupisce mít nemohou.

„Vedení klubu má vysoké ambice a podle toho staví tým. Dinamo funguje tak, že prostě musíte vyhrávat. Od svého založení patří k absolutní špičce a vedení nám dává jasně najevo, co se od nás očekává,“ popisuje.

Po dlouhých letech Havelková prožila léto bez volejbalu a reprezentačních povinností. Díky tomu nabrala do tréninku novou energii. „Patnáct let jsem neměla volné léto, a tak to pro mě byla trochu novinka. Trávila jsem ho hlavně s rodinou a přítelem. A také přestavujeme dům, což jsem doufala, že bude rychlé, ale úplně to tak není. Na druhou stranu je fajn, že zažívám ty běžné starosti, na které dřív nebyl čas. Nemusela jsem řešit přípravu, posilování, tréninkovou bolest. Díky tomu se mi po volejbalu zase začalo stýskat,“ říká.

Návrat do Moskvy, kde se vše točí kolem volejbalu, tak pro ni nebyl jednoduchý. Zejména když její přítel působí v Petrohradu. „Byla jsem tři měsíce bez volejbalu a zase jsem si zvykla na domov, na Česko. Kvůli tomu byl odjezd náročnější. Psychicky jsem se musela srovnat s tím, že budu zase sama. To bylo nejhorší. Ale teď už jsem zase ve svém režimu – dělám, co mě živí a baví.“