Doběhla jste téměř pět minut po medailistkách. Jak dlouho jste se jich držela?
Vydržela jsem to jen první kilometr (úsměv). Když jsem se koukla na hodinky a byl tam čas 3:15, tak mi bylo jasný, že to s nimi nemá cenu.

Takže jste si běžela to svoje?
Běžela jsem lehce nad hodinu sedmnáct, to je tak minutu za mým osobákem. Prostě jsem to asi přepálila. Nemám s tím moc zkušeností, běžela jsem teprve čtvrtý půlmaraton v životě. Je to poučení pro příště.

Potkala vás nějaká krize?
Příjemné to nebylo už od nějakého devátého kilometru, ale vyloženě krizi jsem neměla. Bylo docela teplo, ale kvůli tomu jsme se necítila špatně. Spíš tam byly úseky, kdy jsem běžela sama, což mi nevyhovuje. Třeba v Pardubicích jsme běželi ve skupince až na poslední tři kilometry, kdy jsem se s chlapama už neudržela. Tady jsem běžela maximálně s jedním závodníkem.

V Ústí jste poprvé. Jak na vás působil unikátní průběhem chemickou továrnou? Stihla jste se rozhlídnout kolem?
Já okolí nevnímám, jen hlasy (úsměv). Ale fanoušci byli úžasní, to jednoznačně.

Letos jste se stala českou šampionkou v maratonu a na MČR v běhu do vrchu jste získala bronz. Je pro vás letošní rok průlomový?
Bylo to pro mě příjemné překvapení, jak se to hezky vyvinulo. K dráze jsem si přidala dvě raritky silniční maratony a kopce, takže to teď všechno kombinuju. Dá se to zvládnout (úsměv).

Co vás k tomu vedlo?
Trénujeme v horách, kde je možnost běhat v terénu, na silnici i na stadionu. Několikrát ročně jezdíme na soustředění, takže tam si to člověk natrénuje.

S atletikou jste začínala doma v České Lípě, ale pak jste se vydala do Plzně. Byl to pro vás zlomový krok v kariéře?
Nejvíc zlomové bylo, když jsem začala trénovat u Vládi Bartůňka. V Plzni už jsem pátým rokem a teď tam budu doufám končit školu.

Co vás letos ještě čeká?
V půlce listopadu mě čeká mistrovství světa v běhu do vrchu v Argentině, to je hlavní cíl.