Inženýr Vladimír Boháč z Raspenavy, který 5. dubna oslavil životní sedmdesátku, je prostě funkcionářská trvalka.
Jaké byly vaše sportovní začátky?
Tak jak bylo v době mého dětství obvyklé – téměř všichni kluci na venkově hráli fotbal. A ani já nebyl výjimkou. Jenže později jsem objevil stolní tenis „zavlečený“ do Raspenavy zdejším kantorským párem. Již záhy, společně s dalšími zájemci, zakládáme oddíl – a to mi bylo 13 let. A tady se asi začala startovat moje funkcionářská dráha. Na základní škole jsem ještě provozoval cyklistiku a po nástupu na Střední průmyslovou školu strojní v Liberci jsem pak hrál dvě sezony hokej za Stadion Liberec.
Takže od mládí jste měl sklony k funkcionaření.
V době studií na střední a vysoké škole jsem se věnoval stolnímu tenisu, kde jsem se v oddíle stal ještě kronikářem (dodnes). Po skončení studií a po návratu ze Základní vojenské služby se mi nelíbilo, jak funguje naše TJ. Nechal jsem se zvolit do výboru a posléze jsem pak její vedení převzal. TJ s více než 300 členy fungovala nejen ve prospěch svých členů, ale i ostatních obyvatel Raspenavy. Pořídili jsme autobus pro sportovce, pravidelně jedenkrát týdně jsme vozili plný autobus zájemců do bazénu v Liberci. TJ se dařilo a v té době patřila mezi nejlepší v okrese, a to se odrazilo i v jejím hodnocení z okresu. Jak to bývá – s jídlem roste chuť – i funkcionářská. K zásadním změnám pak došlo po přelomovém roce 1989 – po sametové revoluci.
To jste se stal funkcionářem na plný úvazek?
Skoro by se tak dalo říci, ale přeci jen to chvilku ještě trvalo. Hned za začátku roku 1990 jsem se zapojil do obrody největší organizace sportu v Československu, kdy 22. února schválilo mimořádné plenární zasedání okresního výboru delegáty za okres Liberec na mimořádný sjezd ČSTV – byli jimi J. Kubišta, A. Fischer, A. Kroupa, J. Vild a já. Voleno bylo z 21 navržených. Tímto jsem stal osobně účastníkem „posledního sjezdu ČSTV“- 25. 3. 1990. Sjezd schválil mj. svůj zánik a vznik nových nástupnických organizací: v Čechách ČeSTV a na Slovensku – Slovenské sdruženie tělesnej kultury. Nové změny se logicky dotýkaly i nižších struktur – tedy okresů. V tomto čase jsem se zapojil do příprav rekonstrukce okresního výboru v Liberci. Na moje rozhodnutí v tomto čase měla zásadní vliv paní Líba Kryštůfková, pracovnice okresního výboru – přesvědčovala mě, abych kandidoval na nového předsedu. V té době jsem pracoval v Elitexu Frýdlant ve funkci obchodně-ekonomického náměstka. Uvolňování na jednání v Liberci bylo složité – a na tomto místě musím poděkovat bývalému řediteli Jiřímu Kaplanovi, který fandil sportu a který fandil i mě v těchto aktivitách. A ještě jednoho člověka v této souvislosti bych tady chtěl zmínit – sportovce a sportovního novináře Karla Hampla, který mě velice často zval na různé schůzky a chtěl vědět, jaké mám představy o budoucím fungováním nové okresní organizace.
Kdy byla nová okresní organizace ustavena?
Dnem „D“ se stal 26. duben 1990. Tento den se sešli zástupci sportu v libereckém hotelu Zlatý lev. Po dlouhých jednáních a diskuzích pak byl, ve 23 hodin, zvolen nový výkonný výbor okresní organizace. První „porevoluční“ výbor měl následující složení: Ing. Boháč, I. Blaževič, F. Altman, A. Fischer, J. Kasík, MUDr. V. Kotek, A. Kroupa, O. Langhamr, Ing. Moravcová, Ing. Průšek, P. Sim, H. Schubertová, K. Šebelka a Ing. Ulman. Musím říci, že i když jsem se připravoval – přeci jenom mě nakonec docela jasná volba na post předsedy překvapila. Nebyl jsem z Liberce, ale byl jsem z venkova.
Aparát tehdy měl, z dnešního pohledu, neuvěřitelný počet zaměstnanců – celkem osm. Pro připomenutí jména tehdejších zaměstnanců: Josef Kubišta – předseda, Libuše Kryštůfková – tajemnice, Alena Doláková, Milada Stránská, Jaroslava Skopková, Květa Quirenzová, Ivana Vořechovská a Stanislav Křižka. Já jsem na začátku činnosti v čele okresní organizace pracoval jako dobrovolný funkcionář. V roce 1992 jsem změnil zaměstnání a začal jsem pracovat v Liberci ve firmě Fair play trade. To mě přineslo přeci jen více času pro tělovýchovu, ale zdaleka to nebylo ideální. Stál jsem tedy na rozcestí – věnovat se svojí práci, a nebo se, na plný úvazek, věnovat vedení sportu v Liberci. Definitivní rozhodnutí padlo o prázdninách v roce 1996 – a od srpna tohoto roku jsem se stal funkcionářem na „plný úvazek.“
V té době jste již působil na republikové úrovni.
V každodenní práci pro sport se ukazovala potřeba ovlivňovat sport rozhodováním v celostátní úrovni. V roce 1992 se konaly volby do nejvyššího orgánů tělovýchovy – byl jsem za tehdejší Severočeský kraj zvolen do republikového výboru. Hned na prvním zasedání v Brně jsem měl některé zásadní připomínky, a tak jsem dostal „punc“ člena, který nebyl ochoten „papouškovat“ k tomu, co předkládalo vedení ČSTV. Jako člen výkonného výboru jsem byl nominován v roce 1992 do představenstva Sportovního areálu v Harrachově a.s. a po roce jsem se pak stal předsedou představenstva. Tuto činnost jsem vykonával do roku 2002 a zakončil ji i jako místopředseda organizačního výboru Mistrovství světa v letech na lyžích, které se právě v Harrachově konalo. Nejvíce problémů a názorových rozepří jsem měl s vedením ČSTV ve věci hospodaření a správy majetku ČSTV. Když nebyla ochota vedení některé problémy řešit, pokusil jsem se ještě o jedno řešení – ve volbách v roce 2002 jsem si dovolil kandidovat na post předsedy. Toto bylo už bráno jako veliká troufalost a když jsem proti Ing. Vladimíru Srbovi neúspěšně kandidoval, moje práce v republikovém výkonném výboru tím prakticky skončila. Mohlo by mě hřát to, že některé kritizované věci, na které nás několik členů VV upozorňovalo, nakonec opravdu skončily špatně. Za všechny ty neřešené problémy bych zmínil ten nejpodstatnější – ztrátu SAZKY.
V roce 2000 se změnilo státosprávní uspořádání v ČR…
Tělovýchova v ČR, na rozdíl třeba od Policie či soudů, se rozhodla změnit svoji strukturu v souladu s novým uspořádáním – vznikly krajské tělovýchovné struktury. Také v našem kraji jsme v rámci největšího tělovýchovného spolku v ČR ustavili Krajskou organizaci. Dnem vzniku se datuje 13. červen 2001. Historicky první výkonný výbor měl toto složení: Vladimír Boháč-předseda, za komoru TJ/SK Václav Poláček-místopředseda, Luboš Hanč (za JN), Milan Hornych a Václav Jedlička (oba za CL), František Ulman a Petr Zahradník (oba LB), František Svoboda, Stanislav Dlouhý (oba za SM) a za komoru svazů P. Skalický (lyžování), V. Severýn (fotbal), R. Malý (volejbal), St. Skalický (atletika), Z. Kračmar (badminton), J. Vele (judo), T. Havrda (florbal), K. Hornický (lední hokej), T. Vácha (orient. sporty). Do revizní komise byly zvoleni: Z. Marková (SM), V. Řehák (JN) a L. Pfleger (CL).
Jaké byly a jsou vaše další aktivity?
Po deseti letech souběžné práce v republikovém nejvyšším orgánu a orgánech okresu a kraje jsem se pak věnoval okresu a kraji. Od roku 2012 se nám daří spolupracovat se SLK – a tak můžeme ovlivňovat podporu a financování sportu v našem kraji z Libereckého kraje z pozice Výboru pro tělovýchovu a sport. Pozitivní vnímání sportu na LK, v čele s jeho skvělým hejtmanem, tak dlouhodobě otevřelo brány podpory sportu v objemu, o kterém se nám před několika lety ani nesnilo. Samostatnou kapitolou je i pořadatelství festivalu sportovních filmů SPORTFILM LIBEREC pod křídly okresní organizace – v letošním roce to bude již 24. ročník. Do výčtu aktivit patří bezesporu i pravidelné vyhlašování nejúspěšnějších sportovců v Libereckém kraji, což je vždy přehlídka reprezentantů a olympioniků, ale také mládeže, handicapovaných sportovců a veteránů. V neposlední řadě je to i ocenění bývalých sportovců, trenérů, funkcionářů.
Co říkáte dnešní situaci pro sport?
Je to pro sport velice špatné období. Špičkový sport se dá sledovat jen z „povzdálí“, divácká kulisa a radost diváků v hledišti chybí. Co je ale ještě horší, je fakt, že nesportují děti, mládež ale i běžná populace. Zhoršuje se fyzická zdatnost, děti ztrácí získané návyky. Přejme si všichni, aby toto „hrozné období“ co nejdříve skončilo a mohli jsme všichni svobodně vydechnout a věnovat se nejen svým sportovním, ale i pracovním aktivitám. Abychom prostě mohli zase normálně žít.
