„Pamatuji si jeden ročník, muselo to být ještě před tím, než jsme vstoupili do Evropské unie. Start závodu byl v Německu, ale kontroly byly střídavě na německé i na české straně hranice. Přebíhat ji mohli jen ti, co měli startovní číslo. To bylo takové dobrodružství. A bylo to možné jen díky tomu, že jeden orienťák ze Žitavy byl u celníků,“ vzpomíná na dnes už těžko představitelné zážitky trenérka klubu Eva Kašková.

Stalo se pravidlem, že sobotní etapu pořádají Češi, nedělní Němci. Obě etapy se konají poblíž tak, aby byly dostupné pro všechny zúčastněné. A při obou akcích si kluby pomáhají. V centru závodu jsou vždy česky i německy hovořící pomocníci, aby se všichni dobře domluvili. Z myšlenky propojení komunit orientačního běhu vzniklo za ta léta pevné přátelství. Ale ani zdaleka se nejedná o akci jen pro místní. Na závod se sjíždí závodníci z daleka. „Saxbo byla taková jarní tradice. Pamatuju si, že jako malí jezdili autobusem a na hranicích se kontrolovaly pasy, byl to pro nás velký výlet. Jezdilo se sem hlavně za hezkými terény. Byli jsme zvyklí na lesy kolem Prahy, které nebyly až tak zajímavé, a tady jsme se dostali do skalních měst. A zároveň jsme potkávali úplně nové lidi, kteří běhali velmi dobře a člověk měl užitečné srovnání,“ popisuje vzpomínky běžkyně pražského oddílu OBKotlářka Praha Simona Karochová. V účastnické tradici pokračuje, i když už se dávno za přírodou z Prahy přestěhovala na sever. „Sobotní terén nebyl tak zajímavý, bylo to náročné hlavně fyzicky. V neděli tam byla velká skalní města, Němci využili potenciál mapy a bylo čím se kochat,“ hodnotí Simona rozdíl mezi jednotlivými etapami.

Cyklistický závod O Pirátovo Voko - 2022.
FOTO: Bitva O Pirátovo Voko zažila restart. Jak se povedl?

Orientační běh sice není většinovým módním sportem, ale příznivců má až nečekaně mnoho. V České republice bylo v roce 2021 registrováno 12 346 běžců ve dvoustovce klubů, nejpočetnější jsou oblasti východočeská, pražská a právě ještědská. Takové číslo rozhodně není malé, ale není ani příliš vysoké ve srovnání se sporty jako je fotbal, kde se číslo pohybuje kolem 400 000. Přesto se na každý závod žebříčku po celé republice sjedou každý týden stovky běžců. Letošní Saxbo nalákalo 850 závodníků. Zdá se, že orientační běžci jsou svému sportu věrní.

„Na orienťáku je hezké to, že ho může dělat celá rodina. Od nejmenších dětí, kteří vyráží s rodiči do lesa na tratě po fáborcích, až po ty nejstarší,“ říká Eva Kašková, kterou ostatní členové pasují na kronikářku oddílu. Kromě trénování mládeže se sama sportu stále věnuje. „Loni jsme byli na MS veteránů v Maďarsku, kde byl nejstarší účastníci byli pár, kteří měli 95 let. Byli jediní v kategorii, tak jim všichni fandili. I naši účastníci se umístili dobře. Zuzana Šachtová byla pátá ve finále a Milan Vydrů byl sedmý. Ale člověk to už nedělá kvůli výsledkům, my už jsme hlavně rádi, že máme partu,“ vypráví Kašková.

Oddíl Chrastava má momentálně 164 registrovaných členů. Dobře se na závodech daří především mladým děvčatům, ale za největší úspěch Kašková považuje soudržnost. „Chrastavský oddíl je výjimečný hlavně tím, že se nám společně daří vycházet ve všech věkových kategoriích. I díky tomu není problém uspořádat takovéhle závody, pomáhají všichni,“ těší se Kašková. Na první pohled je vidět, že aby mohl bez problémů šlapat takhle velký závod, musí být zapojeny desítky pořadatelů. Čeho si ale všichni běžci všimnou na první pohled je občerstvení. S trochou nadsázky se dá říct, že stejně, jako k orientačnímu běhu patří mapa a buzola, patří k němu domácí koláče. „To už je takový fenomén orienťáku, kdo může, ten něco upeče. A prodá se vždycky úplně všechno,“ říká nad stoly plnými zdobených koláčů, buchet a dalších dobrot běžkyně Míša Březinová. „Nejvíc jedou asi palačinky, ty jsem včera dělala ze 3 litrů těsta a už skoro nejsou,“ dodává se smíchem.