Věděl jste, co čeho jdete, když přišla nominace?
Tu soutěž jsem už z dřívějška znal, protože se jí účastnila před pár lety jedna trenérka od nás z klubu. Ze začátku jsem možná trochu váhat, měl jsem pocit, že nějaké natáčení medailonků nebo případně účast na finálovém večeru v Praze není nic pro mě. Ale rychle jsem zhodnotil, že to bude dobrá zkušenost, a šel jsem do toho s chutí.

Co předcházelo finálovému večeru?
Ta soutěž funguje tak, že soutěžící nominují rodiče nebo hráči. Z nominací vzejde šestnáct nejlepších, z nich agentura vybere osm a ti se účastní finále.

Bylo to pro vás časově náročné?
Nakonec to nebylo zas tak hrozné. Medailonek vznikal v rámci tréninku, takže ten nezabral vůbec nic. Potom vyplnění nějakých dotazníků, ale to bylo minimum času. A účast na finále už beru spíš jako zábavu.

Jak probíhal potom ten samotný večer?
Každý trenér během deseti minut předvedl nějaký trénink se svými svěřenci, dávali jsme pár rozhovorů a tak. Na základě toho porota vybrala čtyři nejlepší, kteří postoupili do takového užšího finále. A tam už to bylo trochu o náhodě. Porota vylosovala tři děti z týmů trenérů, kteří nepostoupili. S těmi jsme absolvovali různé soutěže a šlo hlavně o to, jakou kdo zvolil taktiku proti ostatním. Podle posbíraných bodů se určilo konečné pořadí. Celé to byla hlavně zábava pro nás i pro děti. Já osobně si nejvíc cením toho, že jsem se dostal do finálové čtyřky. O pořadí už na konci už moc nešlo.

Byli vaši svěřenci nervózní, aby vám to třeba nepokazili?
Trochu byli. Byli hlavně ze všech těch skupin nejmladší. Ostatní trenéři tam měli větší děti, kteří už zvládli spoustu věcí dělat sami. Já jsem to s těmi svými prcky musel nazkoušet dopředu a i tak to najednou před diváky bylo jiné. Neřekl bych, že to přímo kazili, ale na tréninku jsou jistější. Nakonec bylo vlastně roztomilé, když jim nešli obléknout rozlišováky, padaly jim míče, i když jim normálně nepadají.

Měl jste příležitost se inspirovat od ostatních finalistů?
Rozhodně ano, odnesl jsem si několik nápadů na tréninky. Hlavně pro děti bylo fajn, že se v pauzách potkávaly a navzájem si ukazovaly svoje sporty. Hokejisti se učili házet s naším míčem a moji kluci si zase zkoušeli s hokejkami nebo lakroskami. Vážně tam byla moc příjemná atmosféra a celé to považuju spíš za oslavu sportu než za soutěž.

Už jste za devatenáct let trenérského působení získal nějaké ocenění?
Vlastně ne, tohle bylo první. Tím spíš je to příjemná motivace do budoucna. Kdybych s tím chtěl někdy skončit, tak teď to určitě není.

V rámci výhry jste získal poukaz na peníze pro klub a na vzdělávací pobyt podle vašeho výběru, už jste přemýšlel, kam vyrazíte?
Za ty peníze bych měl vyjet například na stáž do zahraničí nebo na nějaké školení. Mám v plánu zkontaktovat české hráče v Německu, které figuruje jako házenkářská velmoc. Nejspíš na začátku roku příštího roku bych tam rád vyjel a něco se přiučil.

Jaké věkové kategorie jste během kariéry trénoval?
Prošel jsem si všemi kategoriemi, včetně můžu. U přípravky jsem začínal a částečně protože tam teď začal trénovat můj syn, tak jsem se k nim vrátil. Pro mě je tenhle věk nejvděčnější. Jsou to děti, kteří začínají úplně od nuly. Ideální věk je poslední rok školky nebo první třída ve škole. V téhle fázi jsou vidět velké rozdíly mezi dětmi, které jsou zvyklé s rodiči nějak sportovat nebo nejsou. S těmi, kteří nejsou, je trochu víc práce. Ale paradoxně na těch je většinou vidět ten největší progres.

Jak se za těch dvacet let vyvíjí zájem o házenou?
Řekl bych, že zájem je zhruba stejný. Bohužel pořád platí, že v Česku nepatří házená mezi nejpopulárnější sporty. Je to škoda, protože v celé Evropě je házená na žebříčku oblíbenosti mnohem výš. Je to hezký a komplexní sport vhodný pro mládež. Tady si myslím, že má Český svaz házené prostor ke zlepšení. V Liberci jsme na tom docela dobře. Už tu působíme hodně dlouho, jezdíme do školy a tak dále, takže obecné povědomí u rodičů se nám povedlo vybudovat. Ale pořád je to veliká konkurence ostatních sportů.

A jak se za tu dobu změnila pohybová zdatnost mládeže?
S trénováním jsem začínal ještě v době, kdy děti trávily mnohem víc času venku a je to znát. Měly mnohem lepší takovou tu obecnou pohyblivost. Naprostou korunu tomu nasadil covid, který dětem na dva roky znemožnil sportování. Snažili jsme se motivovat rodiče, aby s nimi něco dělali. Pořádali jsme i nějaké online tréninky, ale bylo to těžké a po pauze byli mezi dětmi velké rozdíly. Pohyb dětí je celospolečenský problém, se kterým by bylo potřeba něco dělat. Začíná to samozřejmě u rodičů, ale ani škola to nezachrání. Děti mají dvě hodiny tělocviku týdně, které vlastně ani nejsou hodiny. Takže reálně ve škole cvičí dvakrát půlhodinu týdně a občas ta úroveň také nestojí za nic.

Jakou formu podpory státu byste uvítal?
Stát by měl podporovat volnočasové aktivity formou peněz a tím motivovat mladé kluky a holky, aby se místo brigády v McDonaldu radši šli věnovat dětem a dostali za to odměnu.

S čím se nejvíc potýkáte v Liberci?
Začínáme mít problém s financemi. I když na plošné zdražování energií si nemůžeme stěžovat, protože máme zázemí v hale na ZŠ Dobiášově. Tam nás tyhle záležitosti netrápí tolik jako kluby, které mají vlastní haly a zázemí, a které si tím pádem třeba vůbec nemohou dovolit trénovat, protože nemají na topení. Nás postihují nejvíc náklady na přepravu a materiál a fakt, že tomu vůbec neodpovídají dotace, které dostáváme od státu a od kraje.
Druhá věc, která nám dělá problém, je získávání nových členů klubu, protože v široké nabídce sportů v Liberci a okolí je náročné děti zaujmout.

Čeho si ve vašem klubu naopak nejvíc ceníte?
Že jsme dobrá parta lidí. Je nás relativně málo, máme zhruba sto dětí a k tomu třicet trenérů a funkcionářů. Díky tomu fungujeme jako komunita a snažíme se spolupracovat i s rodiči. Jsem rád, že se nám daří zapojovat mladé kluky. Ty, kteří mají zájem, posíláme na školení a motivujeme je, aby měli chuť se starat o mladší hráče. Nezaměřujeme se jen na sport. Vedeme děti k tomu, aby se naučily fungovat v partě a získaly tak zkušenosti, které využijí nejen na palubovce, ale i v životě. Aby to nebyly jen hráči, ale aby se vyvíjely i jako lidé.