Samozřejmě doprovází svého mladšího bratra Davida z Liberce, který si na loňském Dakaru připsal velice pěkné 26. místo mezi motorkami. Vánoční svátky i zimu si užili v Liberci, ale v Jižní Americe je právě léto a teploty přes třicítku. Mají sice o den aklimatizace více než loni, přesto to bude po čtrnáctihodinovém letu pořádný skok.

Tato bratrská symbióza má na Dakaru své čtvrté pokračování. Vzpomenete si na první závod, ještě v Africe?
Byli jsme společně na svém prvním Dakaru a v té době jsme ani netušili, ze bude i zároveň tím, na dlouho v Africe, posledním. Odjeli jsme na technické a administrativní přejímky do Lisabonu, když jsme si před tím museli projít přísným sítem výběru ze strany pořadatele. V tu dobu začala i naše intenzivní spolupráce s panem Josefem Kalinou (čtyřnásobný vítěz dakarské rallye s Karlem Lopraisem).

Tento Dakar byl pro nás od prvopočátku vstupní branou do světa maratónských závodů v takovémto pojetí. Cílem bylo dojet do senegalského Dakaru. Samotné přejímky nám trvaly 12 hodin. Dnes zvládneme zorganizovat tuto agendu v 18 lidech a 10 kusech techniky za 10 hodin. První Dakar byl seznamovací, testovací, hledání sama sebe, zda-li touto cestou půjdeme i do budoucna. Jak David jednou po závodech v Dubaji řekl: nikdy, nebo navždy.

Stále jste s Davidem jako servis. O co se ještě budete starat? Jak početný je tým?
Po absolvování prvního Dakaru nebylo udržitelné, abychom byli na organizaci a závod sami. Museli jsme hledat možnost fúze s jinými závodníky, abychom měli šanci prorazit a být konkurenceschopnějšími. Nakonec se dal dohromady tým, složený ze závodního kamionu LIAZ Martina Macíka a jeho asistenčního zázemí, jež čítá další dva kamiony LIAZ. Motorky doplnil Dušan Randýsek a slovenský závodník Ivan Jakeš.

Kategorii čtyřkolek v našem týmu posílil pětinásobný vítěz Dakaru Josef Macháček, dále Martin Plechatý a polský závodník Lukáš Laskawiec. Dále tým doplňuje sedm mechaniků a naše vlastní novinářské auto. Celkem je nás tedy 18, což je pořádný záběr na organizaci a hlavně na týmovou kasu.

Mým hlavním úkolem na soutěži je organizace přejezdů asistenci, bourání a stavění bivaků, krátké zpravodajství ze zázemí týmu, komunikace s pořadatelem, médii, lékaři, rodinami, a to v případech, kdy dojde ke zranění či k technickým problémům závodníků. K tomu řídím denně asistenční Toyotu s cca 600 km projezdu.

Bydlíte v Jindřichově Hradci, David v Liberci. To se vídáváte ještě někdy jindy než na Dakaru?
Jelikož máme hlavní základnu v Sedlčanech, jsme během roku společně poměrně dost v kontaktu. KM Racing tým se neúčastní pouze Dakaru. Máme několik společných podniků i během roku, takže si na „odloučení“ nemůžeme stěžovat.

Jak se připravujete? Řešíte s bratrem nějaké věci kolem motorky?
Společně intenzivně řešíme technické záležitosti, které se týkají motorek. Navštívili jsme španělského výrobce speciálních maratónských kitů na motorky Yamaha a po testování v Tunisku jsme udělali velký kus práce směrem ke spolehlivosti našich závodních strojů. Tento rok jsme se intenzivně věnovali technické přípravě naší kompletní techniky.

Asistenční kamion prošel celkovou opravou a přizpůsobil se poznatkům z předešlých ročníků tak, aby nám poskytoval pohodové zázemí. Připravili jsme ještě jeden asistenční kamion, který veze pouze motorkářské a čtyřkolkářské pneumatiky. Pořídili jsme čtyři motorky Yamaha WR 450 F a kompletně jsme je přestavěli, Pepík Macháček postavil tři nové čtyřkolky, takže věříme, že to dokážeme zúročit. Každopádně Dakar je nevyzpytatelnou soutěží.

Pokaždé jste se účastnili v Jižní Americe, takže máte za sebou dva Dakary v Americe. Můžete tedy hodnotit. Jaké byly první dva a co čekáte od tohoto ročníku?
První zkušenost s Jižní Amerikou byla úchvatnou podívanou, doplněnou pekelnými etapami v pampách Patagonie. Kombinace náročné rallye v nízkých a vysokých nadmořských výškách, kamenitý písek, spousty prachu typu Fesh-Fesh (cement a mouka), černý, bílý a žlutý písek pokrývající Andy, keře rostoucí kořeny nahoru a v neposlední řadě tisíce fanoušků tohoto sportu, kdekoliv jen si umíte představit podél tratě.

Poušť Atacama v Chile je svými typickými dunovišti a nároky na volnou navigaci každým rokem velikou výzvou. Po těch dvou ročnících jsme již některé závislosti a pravidla techniky při jízdě těmito terény pochopili a naučili se využívat ve svůj prospěch. Bohužel pro tento nadcházející ročník pořadatel zpřísnil navigaci a průjezd kontrolními body bude hodnocen daleko přísněji než v minulosti.

Znamená to být daleko přesnější a pozornější. Je to návrat k filozofii Dakaru. Dakar je mistrovství světa v navigaci! Počet závodníků je v porovnání s předchozím rokem o 20% vyšší, ale pořadatel má pevně zakotvenu hranici do 500 závodních posádek, které může na trat pustit. Bezpečnost na prvním místě a na Dakaru to platí minimálně dvojnásob.

Loni byl David 26. v motocyklech. Letos toho moc nenajezdil, navíc byl zraněný. Myslíte si, že bude stejně dobrý?
Máme ambice do první třicítky a během etap nahlédnout do TOP 20. Je to reálné, protože úspěšný závodník je z 80% úspěšný svou taktikou, navigační znalosti a spolehlivosti stroje, zbytek je ve svalech.

Jak jste strávili poslední hodiny v Čechách?
Odlétáme zítra z Frankfurtu do Madridu a následně do Buenos Aires, takže musíme odjíždět z Prahy dnes večer. Bylo toho hodně k zařizování, návštěvy rodičů, Vánoce s dětmi, krátké posezení s přáteli. Byl to pořád spěch, abychom na nic a na nikoho nezapomněli.