Jednou by chtěl mít stavební firmu, proto se po absolvování oboru malíř pokojů ještě začal učit zedníkem. Tím hlavním cílem jsou však pro mladého muže úspěchy ve sportu. Mário se totiž od svých 11 let věnuje atletice. Ačkoli kvůli různým dysfunkcím navštěvoval speciální základní školu, díky osvíceným učitelům se dostal ke sportu. A tam to všechno začalo. „Chodili jsme na závody proti dalším školám a tam jsem měl první úspěchy. Do té doby jsem se sportu moc nevěnoval, měl jsem šelesty na srdci,“ prozradil. To se však časem upravilo a Mário se mohl s plnou vervou vrhnout na atletický ovál za klub jabloneckého Liazu.

Co pro vás sport znamená?
Všechno. Sport, hlavně atletika, pro mě není hobby. Je to celý můj život. Běhat musím každý den, i když máme ten den tělocvik ve škole. I o víkendu běhám ve Mšeně nebo kolem přehrady. Na každém tréninku se snažím vymáčknout ze sebe to nejlepší. Když jsem měl výpadek kvůli zranění, strašně mi to chybělo. Nejen samotný pohyb, ale i prostředí, všichni ti lidé, trenéři. Jsem nesmírně vděčný celému Liazu.

Jaké jsou vaše rekordy?
Ve skoku do dálky je to 650 centimetrů, ale jen při tréninku. Ale vím, že to dokážu předvést i při závodech. Dřeme na tom s trenérem Václavem Novotným. Urazili jsme spolu dlouhou cestu, někdy to hrozně bolelo, ale šel jsem do toho a vyplatilo se to. Přišly i úspěchy. Na mítinku v Praze jsem dotáhl naši štafetu na třetí místo.

Kdo je vaším idolem?
Jednoznačně Usain Bolt. To je ikona. Za to, co ve sportu dokázal, co nám předvedl, jsme mu všichni atleti vděční. Mezi českými atlety je to Jan Veleba, Pavel Maslák a naše světová rekordmanka Bára Špotáková. Její táta také trénuje, má v Liazu svěřence, takže mám možnost ho vídat.

Co vás čeká v nejbližší době?
Po dvouletém útlumu kvůli zranění se dávám naplno do tréninku. Všechno musíme dohnat. Nejbližší závody budou v lednu. Tam bych měl jít šedesátku, dvoustovku a dálku.

Příští týden začíná v Jablonci atletický závod Pomerančový mítink. Budete startovat?
Ne, to jsou závody pro žáky a dorost, já už startuji za muže, příští týden mi bude 21. Ale dělám tam jednoho z rozhodčích.

Takže si vyměníte role?
Ano, je to super. Chtěl bych si udělat rozhodčího druhé a první třídy, teď jsem rozhodčím třetí třídy. Hlídám rozběhy, stavíme překážky, kontrolujeme štafety. Bude tam hodně malých dětí, vše se musí ohlídat, rozběhy, finálové běhy a skoky, dálky, tyčky.

Překvapuje mě, že mluvíte o velkém množství malých dětí. Učitelé si totiž stěžují, že děti dnes moc nesportují. Vnímáte to také?
Ano. Vidím to i na svých spolužácích, sportuje málo lidí, všichni jsou na počítačích, telefonech. V pátek a sobotu zalezou ti starší do klubů a to je někdy jeden velký průšvih. Sport je potřeba. Tělo, které se nehýbe, tuhne, všechny svaly a šlachy se zkracují. Takže sport doporučuji pro život. Běžte si zaběhat po škole, o víkendu, když máte volno, třeba i s rodiči, kamarády. A jestli máte kamarády, kteří dělají nějaký sport, běžte se podívat na jejich trénink, třeba vás to taky chytne.

Chtěl byste se sportu věnovat profesionálně?
Určitě ano! Je to pro mě obrovská motivace. Když jsem byl malý a viděl v televizi všechny ty lidi pobíhat po stadionech, to pro mě bylo něco! Od té doby je mým vzorem právě Usain Bolt. Do každého závodu šel naplno, nepovolil ani při tréninku.

Jaké jsou z vaší zkušenosti české tréninkové metody?
Podle mě velmi dobré, vidíte to i na rekordech v našem klubu. Je tam kvalitní zázemí pro trénink, jezdí sem i koulaři, překážkáři a dálkaři z ciziny! Trénuje tu i liberecký Slovan, který nemá halu. V Jablonci můžeme trénovat venku i v hale.

Jednou jste se svěřil, že byste chtěl mít vlastní živnost, možná i firmu. Máte tedy záložní variantu?
Ano, vystudoval jsem obor malíř pokojů, teď se učím zedníkem. Když to nedopadne se sportem, chtěl bych mít firmu. Pracovat mezi lidmi. Zedničina je strašně pěkná práce, jste pořád jinde, ne v jedné dílně jako třeba zámečníci. Práci najdete všude, v paneláku i v baráku. Hrozně mě baví, jak to vypadá na začátku a jak na konci. To je na tom krásné. Řemeslo se navíc bude časem platit zlatem, řemeslníků ubývá.

Chcete předávat štafetu dál i jako trenér?
Ano, připadá mi to důležité. Trenér mi jednou řekl, že jsem ikona našeho atletického klubu. Překvapilo mě, že pro někoho můžu být vzorem. Je těžké vzít kluka jiné barvy pleti. Za to děkuji jak trenérům, tak svým pěstounům, jak mě vychovali, že mě přivedli ke sportu. Mám pocit, že jsem byl stvořen pro život na tartanu a chtěl bych to všechno jednou předávat svým svěřencům a snad i svým dětem.

Když jsme u těch snů, jaký je ten váš největší?
Chtěl bych se dostat až na olympiádu.