Kolář se na své hlavní trati, čtyřstovce, stal halovým mistrem Evropy v roce 1979 ve Vídni. Jeho čas 46.21 byl v tu chvíli (neoficiální) světový rekord. O rok dříve zazářil na venkovním evropském šampionátu v Praze, kde si doběhl výkonem 45.77 pro stříbro. A ještě významně pomohl k bronzu štafety jako finišman. Oba zmíněné časy platily více než tři desítky let jako národní rekordy, než je v jediném roce 2012 překonal Pavel Maslák, kterému jeho předchůdce i osobně gratuloval.
Mezi Kolářovy mezinárodní úspěchy patří také stříbro z HME v Sindelfingenu 1980 či ve stejném roce semifinále olympijských her v Moskvě, kde byl se štafetou byl sedmý. Doma získal devět československých titulů, z toho osm individuálních, pět venku, tři v hale, a vedle toho se stal také sedmkrát českým mistrem. A tím výčet jeho úspěchů ještě zdaleka nekončí.
Bez dobrého trenéra ale málokterý sportovec dosáhne dobrých úspěchů. Vladimír Zelinka, sám velmi úspěšný běžec, zanechal aktivní sportovní činnosti v roci 1967 a začal působit jako trenér. O deset let později se setkal s Karlem Kolářem, který do Jablonce v té době přišel z Prahy. „Měl jsem v TJ LIAZ svoji skupinu atletů, kterým jsem se věnoval. Karel přišel už jako kvalitní běžec, ale ještě měl spoustu rezerv, které bylo potřeba využít.
Jaké dělal disciplíny?
Běhal hlavně čtvrtku a dvoustovku. Měl vynikající výsledky. Tím, že se už dřív věnoval mnoha sportům, byl velmi odolný. Trénink ho nezlomil, mohl trénovat dopoledne i odpoledne, naprosto bez problémů. Druhý den na něm nebyla znát žádná únava. Taky hrál fotbal a hokej. Po fyzické stránce byl výborně připravený. Byl to prostě dříč.
Věnoval jste se tedy individuálně jenom jemu?
Trénovali u mne tři výborní sportovci, Kolář, Hribík a Prax. Tréninkovou přípravu jsem musel stavět na nejlepšího z nich. A tím byl Karel. A pak už jsem se věnoval jen jemu.
Věděl jste, že má velké ambice?
Každý měsíc musel dělat testy, abychom věděli, jestli neubývá na rychlosti. Podle toho jsme upravovali tréninkový plán. Karel měl největší předpoklady se stále zlepšovat. Jeho organismus vydržel abnormální zátěž.
Bylo znát, že je velký talent?
Talent je jedna věc, ale pak hlavně bylo potřeba myslet na to, aby svůj talent uměl dál rozvinout a využívat.
Na jaký závod rád vzpomínáte?
Na rok 1978, na Mistrovství Evropy. To se mi v myšlenkách na Karla často vrací. Byli jsme tam spolu a byl to velký zážitek. Pak byl šestý na olympiádě v Moskvě. Ale mohl být i lepší. Ale, po úspěchu na ME se musel věnovat i společenským akcím, navštěvovat školy, dělat besedy. A to určitě narušilo jeho tréninkový plán. Chyběl mu čas trénovat naplno. Odmítnout tyto akce nemohl. Všude ho zvali, tak se některé tréninky rušily a to se pak na dalších výkonech odrazilo.
Když nesportoval, tak taky masíroval…
Byl vynikající masér, protože měl sílu. Působil i u libereckých hokejistů. A ti si ho, jako maséra, moc chválili. Ale věnoval se také malým fotbalistům a atletům. Bez sportu si prostě svůj život nedokázal představit.