Vít Pavlišta patří mezi elitní české běžce. Za sebou už má řadu úspěchů. Tím posledním byl excelentní výkonna Budějckém půlmaratonu, kde překonal český rekord a skončil osmý. Za vším stojí hodiny dřiny, chuť a vytrvalost. Navíc se mu podařilo běhání skloubit i se zaměstnáním. „Běhám do práce i z práce. Na běh jsou potřeba pouze dobré boty, pohodlné sportovní oblečení a pořád je spousta krásných závodů s padesátikorunovým startovným,“ říká v rozhovoru Vít Pavlišta, který pracuje jako logistik v jedné firmě v Hrádku nad Nisou.

I přes všechny vaše úspěchy s běháním jste začal hodně pozdě, že? Co tomu předcházelo?
S během jsem začal pozdě, až při studiu Technické univerzity v Liberci. Do té doby jsem se věnoval severské kombinaci. Součástí tréninku byl v létě mimo jiné i běh, tak jsem si občas střihnul nějaký běžecký závod do vrchu. Docela se mi dařilo i bez systematické běžecké přípravy, běh mě hodně bavil. V Liberci byla v té době v atletickém klubu super běžecká parta a trenér Jan Šebelka, kterého jsem obdivoval. Atletika pro mě tak byla jasná volba.

Pocházíte ze sportovní rodiny nebo jste se ke sportu dostal sám?
Oba moji rodiče sportovali a od dětství mě i bráchu ke sportu vedli. Prošli jsme si různými sportovními kroužky, až nakonec oba skončili na skokanských můstcích. Sportovali jsme ale i jako rodina, kdy neexistoval den nebo počasí, při kterém bychom jen seděli doma u televize. Tehdy se mi to moc nelíbilo, ale byl to základ všeho. Pohyb jsem časem začal potřebovat sám od sebe.

Pokud se nepletu, máte civilní zaměstnání. Proč? 
Nemám dostatečnou výkonnost na to, aby mě běh uživil. Pořád běhám pomaleji než „druhořadoví“ Afričané, kteří jsou na každém evropském závodě, kde jsou finanční odměny. U nás jsou závody, kde odměňují i české běžce, ale na uživení to zkrátka nestačí. Kdo se o to snaží objížděním takových závodů každý víkend, většinou šel s výkonností postupně dolů. Závodit každý víkend a sbírat odměny po drobkách, to je akorát tak recept na velmi brzký konec kariéry. 

Běhání vás tedy neuživí?
Žádný stálý běžecký příjem nemám, tudíž od října do března, kdy se připravuji na sezónu, by byla moje výplata nulová. Navíc letos na podzim očekáváme narození holčičky a rozhodně nechci šetřit na rodině kvůli koníčku. Trénováním a závoděním ale žiju a i po letech mi dělá pořád velkou radost. Zároveň ale trénink není až tak časově náročný, jako třeba u jiných sportů, takže se běh dá skloubit s civilním zaměstnáním docela dobře. 

Celý rozhovor naleznete v Týdeníku Liberecko, který vychází už zítra, v úterý 26. června.