Moc si přál, aby Liberec hostil mistrovství světa v klasickém lyžování, což se podařilo. „Cítil jsem, že se naplnilo mé životní dílo,“ řekl před 11 lety.
Byl nejvýznamnější osobností v historii libereckého sportu, českým reprezentantem ve skoku na lyžích a světovým rekordmanem.

Narodil se 11. července roku 1918 v podkrkonošské Zlaté Olešnici. Tamní kopcovitá krajina mu byla inspirací pro jeho celoživotní vášeň. Skoky na lyžích.
Z můstku se poprvé spustil v roce 1924 právě ve Zlaté Olešnici, prvních závodů se zúčastnil ve svých devíti letech. „Závody se tehdy sice jezdily až od deseti, ale já si to doslova vybrečel a mohl se jich zúčastnit. To nebyly ještě ani skočky, skákal jsem na normálních lyžích,“ vzpomínal Bělonožník.

Jeho první výkon na sněhovém můstku byl 18 metrů. Závodil postupně za několik klubů, mj. Brouk a Babka, Slavia, později ÚDA či Dukla. Nejlepší sportovní léta mu sebrala válka. Vyhrával závody na všech tehdejších můstcích, Kopanině, Zvičině, zapsal se i jako vítěz Poháru kongresového můstku.

V roce 1948 se stal mistrem republiky a startoval na zimní olympiádě ve švýcarském Svatém Mořici, kde obsadil 16. místo.

SVĚTOVÝ REKORD NA NEVYZKOUŠENÝCH LYŽÍCH

Největšího sportovního úspěchu docílil v roce 1955. V německém Oberstdorfu jako první Čech překonal stometrovou hranici. Nejprve skočil 102 metry a posléze dolétl až 107 metrů, což byl v té době nový světový rekord.

„Na nohou jsem měl nové lyže, které jsem poprvé nazul před samotným skokem,“ připomněl Bělonožník na oslavách svých devadesátin v roce 2008. Skákal ve svetru a ve vzduchu mával rukama tzv. flugstylem.

Světový rekord překonal v době, kdy už tento bývalý úředník z pojišťovny a později brusič v rýnovické automobilce nastoupil dráhu profesionálního trenéra a také funkcionáře. Od roku 1953 byl členem skokanské komise FIS a jejího výkonného výboru.

V letech 1955 – 1960 zastával mnoho významných funkcí, působil jako předseda trenérské rady Svazu lyžování, předseda ústřední sekce lyžování ČSTV. Od roku 1969 byl předsedou subkomise pro stavbu můstku FIS – podílel se na výstavbě můstků u nás i v zahraničí.

Zavedl evidenci všech můstků na světě, jejich homologaci a vystavování certifikátů. V evidenci jich měl okolo dvou set. Byl také členem pracovní skupiny pro soutěže Světového poháru a členem materiální komise FIS.

Skákal nicméně ještě dlouho, téměř do šedesátky. Ale i potom byl pravidelným účastníkem harrachovské veteraniády. Naposledy skočil v pětasedmdesáti, doplachtil na 24 metrů.

Po skončení závodní kariéry se věnoval trenérské práci, řadu let vedl reprezentační družstvo, mimo jiné třeba i Dalibora Motejlka nebo Jiřího Rašku.
Byl znám tvrdým, ale korektním přístupem ke svěřencům. Když jeho svěřenci neměli chuť, mnohdy šel sám skákat jako první. Byl autorem mnoha zlepšováků i nových trenérských postupů. Jednou z novinek byl i vodní můstek v Liberci-Rochlici.

Nejprve trénoval všechny lyžařské disciplíny, později se v liberecké Dukle začal věnovat pouze skokanům. Bylo však potřeba vyřešit jeden problém – kde skákat.

„Jediný můstek, ještě předválečný, byl na Pláních. Tvrdil jsem, že když chce mít Liberec nějaké skokany, musejí mít na čem skákat. Opravili jsme ho a postupně se podařilo vybudovat dva malé můstky v Pilínkově a první s umělým povrchem ve Vratislavicích, které později doplnil druhý v areálu tehdejší vysoké školy. Snil jsem o můstku na Ještědu,“ přiznával Miloslav Bělonožník.

Tehdejší trenér se kvůli tomu stal v roce 1959 členem komise cestovního ruchu při městě a snažil se ostatní přesvědčit, aby stavbu zahájili a sehnali na ni prostředky. Podařilo se získat 300 tisíc Kčs v rámci „akce Z“, což zdaleka nestačilo, ale byla to první kapka a mohlo se začít se zemními pracemi.

S MANŽELKOU PROMĚŘOVALI METR PO METRU

„Pozval jsem firmu z Ústí nad Labem. Přivezly se stroje, a za dva měsíce se neudělalo téměř nic a ještě chtěli 250 tisíc! Tak jsem jim dal pět tisíc, jen ať koukají zmizet. Získal jsem buldozer od ČSTV a začali jsme to stavět vlastně sami. Neměl jsem přitom žádné odborné vzdělání, nebyl jsem stavař ani konstruktér. Jedinou kvalifikací byly zkušenosti ze skokanské komise FIS, v rámci níž jsem navrhoval můstky po celém světě. Musel jsem tedy o nich něco vědět. Nakonec jsem řídil i stavební práce, bylo nás tam s brigádníky pár. S manželkou jsme proměřovali metr po metru a zapisovali údaje, abychom se neodklonili od propočtů,“ vypočítával v jednom z novinových rozhovorů Bělonožník, který se tak stal nejen navrhovatelem, konstruktérem, ale i stavbyvedoucím při budování velkého ještědského můstku s takzvaným konstrukčním bodem K 115.

V roce 1967 se začalo skákat. Už při pořádání prvních závodů nebyly sněhové podmínky ideální a podle slov Miloslava Bělonožníka se kvůli oblevě musel vozit sníh z Jizerských hor.

„V té době byli lidi ochotnější, firmy nám půjčily náklaďáky, celkem se jich tam navozilo čtyřicet, ale protože bylo teplo, polovička roztála…“ Ale skákalo se, na tehdejší Turné Bohemia přijížděla na přelomu 60. a 70. let světová esa jako Raška, Wirkola, Napalkov. I později se tu konala celá řada dalších závodů včetně MS juniorů v roce 1975.

„Mým velkým ideálem bylo uspořádat na Ještědu mistrovství světa,“ říkal Miloslav Bělonožník. Sen se mu splnil v roce 2009.

„Byl jsem spokojen, cítil jsem, že se naplnilo mé životní dílo. Byl jsem rád, že se to podařilo, i když zákulisí provázely dohady. Musí se ale oddělit sport a to ostatní.“

NEJEN JEŠTĚD – TŘEBA I HARRACHOV NEBO FALUN

Podle Bělonožníkových návrhů vznikly nejen můstky na Ještědu, ale třeba i „mamutí“ můstek v Harrachově nebo můstky ve švédském Falunu, kde se nedávno konalo mistrovství světa.

Traduje se i mnoho historek z jeho života. Jednou se dokonce proletěl na jedné lyži. V roce 1955 se mu na Štrbském Plese odepnulo vázání při odrazu a ve vzduchu měl dost času přemýšlet o dopadu. „Nakonec jsem provedl to nejhorší a pěkně si natloukl,“ vzpomínal Bělonožník.

V letech budování můstků například když měl řidič buldozeru strach upravovat terén harrachovské sedmdesátky, sám do něj Bělonožník sedl. Za několik okamžiků ovšem i se strojem seděl na dně Mumlavy.

Obdobně zastoupil pracovníka při výstavbě můstků na Zadově. Za silného deště sedl do neupoutaného buldozeru a jel terénem dolů. Celý svah se s ním utrhl. Když se zastavil v hromadě bláta, prohlásil: „Docela slušnej profil…“

Při tréninku na Ještědu vjel s rolbou na stráň v době, když byl na nájezdu skokan. Ten jej musel přeskočit. Vše však vždy dobře dopadlo. A tak jsou historky z jeho života předmětem veselého vyprávění jeho svěřenců a kamarádů při různých setkáních.

Ať již jako sportovec, trenér, funkcionář nebo budovatel, vše dělal na 100 %. Byl dobrým kamarádem i rádcem, rozuměl si se všemi generacemi. O tom, kolik lidí ho mělo rádo, se mohli přítomní přesvědčit i při rozloučení v libereckém krematoriu v lednu 2010. Těžko někdo pamatuje tolik lyžařských osobností pohromadě…

„Liberecké můstky jsem měl rád,“ řekl bývalý reprezentant, druhý český světový rekordman a olympijský medailista Pavel Ploc.

„Byly náročné na počasí, ale jako patnáctiletý kluk jsem tam poprvé skočil přes sto metrů a podařilo se mi tam vyhrát jeden závod Světového poháru. Všichni skokani na pana Bělonožníka vzpomínáme. Dožil se nádherného věku. Pro skok udělal nejvíc.“

Miloslav Bělonožník zemřel 12. ledna 2010 ve věku 91 let.

V předchozím roce získal z rukou tehdejšího hejtmana Stanislava Eichlera ocenění Osobnost Liberecka a Zlatý dukát. Cenu si zasloužil za celoživotní práci okolo skoků. Jeho památku připomíná pamětní deska ve Skokanském areálu Ještěd.