Nadchází den zúčtování. Loňský suverén a zřejmě největší národní naděje lyžařského šampionátu má jasně nalinkovaný plán, který by měl večer vrcholit happeningem na libereckém náměstí Medal Plaza.

Jede se klasická patnáctka, výstavní trať Lukáše Bauera. A on – muž mnoha triumfů – stále čeká na medaili z mistrovství světa. „Neznám nic lepšího než uspět doma,“ řekl. Poslední trénink mu ale nevyšel. „Upravovali stopu na poslední chvíli a já nemohl předjet rolbu,“ povídal.

Bauer od ledna 22 dní marodil. Nebo spíš, jak prohlásil: „Nebyl jsem ani zdravý, ani nemocný.“ Přesto v mezičase dokázal vyhrát světový pohár v Otepää. 15 km klasicky… Od té doby se ukryl před soupeři i očekáváním.

Jak je na tom? „Stoprocentně zdravý,“ kývne hlavou trenér. „Ale doktor je pesimista.“ Proč? „Z principu.“ A jak nese tlak? „Chová se normálně. Nervózní jsem já,“ směje se Petrásek.

Z oblohy nad Vescem se včera sypal sníh. „Na olympiádě v Turíně bylo podobně,“ připomenul Bauer stříbrný den. Trať? 15 km klasicky… Šéf servismanů Jan Pešina má ve výběru čtyři z 26 Bauerových párů lyží pro klasiku. Mají čísla 34, 67 – na nich už loni vyhrál světové poháry, pak 813 ze začátku sezony a 901. Nový pár pro mistrovství. „Zvykl jsem si na něj za dvacet minut. Když mi ho vyberou, pojedu na něm,“ říká lyžař.

Bauerův tým závodí už od rána. „Chceme být první na trati, projet si okruh, otestovat lyže. Už v půl osmé nás potkáte ve Vesci,“ plánuje kouč. Pro jistotu a případné oteplení nachystá lyže s tzv. mikrokontaktem, které se nemažou.

Bauer se ráno rozkluše, nají a bude čekat. Až po poledni zamíří ke startu. Z posledních dvou párů mu vybere nejlepší lyže servisman Vít Fousek. „Dostane je půl hodiny před závodem. Může se pak koncentrovat jen sám na sebe.“ A pak? Už je to jen na něm. „K medaili potřebujete i štěstí,“ dodala Zuzana Kocumová, bývalá reprezentantka a nyní televizní spolukomentátorka.

Hlavně nepřepálit, ani nezačít pomalu

Liberec - Otázku, jestli si pověsí v Liberci na krk medaili, nepočítal. Přišla mnohokrát. A Lukáše Bauera ani moc neštvala. „Je vidět, že je u nás běh sledovaný. Navíc si za to „můžu“ sám svými výsledky,“ odpovídá vyrovnaně. Dnes je první den v Liberci, který má dát odpověď, jestli si do své sbírky úspěchů přidá poprvé blyštivou medailovou vločku z mistrovství světa. Na programu je patnáct kilometrů klasickou technikou. V posledních třech letech nenajdete na zeměkouli v tradičním stylu lepšího běžce.

„On má přirozeně dobrou techniku a teď vyzrál po tréninkové a taktické stránce,“ míní Stanislav Henych, stříbrný z padesátky na mistrovství světa ve Falunu 1974. Od začátku kariéry měl předpoklady být skvělým klasikem. „Má cit pro skluz a je bojovníkem, což je na téhle trati potřeba,“ konstatuje jeho trenér Miroslav Petrásek. Patnáctka je ale zrádná trať. Není čas na odpočinek. Říká se: Je to sprint s rozumem. „V dnešní době se musí jet od podlahy od začátku do konce,“ přitakává Henych.

A Bauer dobře ví: „Nesmím vyrazit extrémně rychle, abych nepřepálil tempo. Ale ani pomalu, protože výraznější ztrátu bych nedohnal.“ Třeba v estonském Otepää, kde před třemi týdny vyhrál, začal rychle a v závěru horko těžko odolal útoku Olssona. „Když předvede svoji čistou jízdu, tak to dobře dopadne,“ věří bývalá běžkyně Květa Jeriová–Pecková, trojnásobná olympijská medailistka. Co je k tomu potřeba? Nejdříve se uklidnit ze startovních emocí. A když vyrazí do stopy (a nespadne jako Keňané), tak se zaměří na perfektní techniku. „Která při rovnoměrné rychlosti ušetří hodně sil,“ podotýká Bauer.

K jeho největším sokům patří i Němec Teichmann. Běžec se stylem „turisty“. „Ale s drtivým finišem. Takže je potřeba uchovat energii.“ Když to dokáže, už mu otázku o medaili nikdo nepoloží. Pověsí si ji večer na hruď.

(sme, noh)