NA VLASTNÍ KŮŽI: Miminko jsme převezli za pětadvacet minut do Ústí

Zbavila jsem se díky tomuto jedinečnému zážitku strachu z výšek, samotného létání a vůbec doktorů a zdravotníků. Během mé návštěvy jsme převáželi malé maminko z Liberce na specializované pracoviště do nemocnice v Ústí nad Labem.

Nejde říci jediné, než to, že na záchrance pracují jen samí machři. Prostě špičky svého oboru.

Kdyby mi ještě před pár týdny někdo řekl, že poletím vrtulníkem, vysmála bych se mu. Já, která se bojí výšek, na Ještěd vylezla za svůj život sotva třikrát. Z toho jednou lanovkou a pak to hodinu rozdýchávala, abych svůj obsah žaludku nevyklopila. Přesně tahle osoba se překonala a prožila den na letecké záchranné službě v Liberci a letěla vrtulníkem z Liberce do Ústí nad Labem a zpět.

A jak takový den na letecké záchrance vypadá? Za svítání vytáhne technik s pilotem vrtulník z hangáru a připraví ho tak, aby mohl kdykoliv po půl osmé ráno do dvou minut od výzvy okamžitě vzlétnout. Při pozorování si nešlo nevšimnout, jak jsou dokonale sehraní. Všechno šlape jak švýcarské hodinky. Poté se všichni odeberou do svých kanceláří. Letovou posádku vrtulníku tvoří kromě pilota ještě lékař a záchranář.

Šéfem je pilot

Pilot neustále ověřuje na webu, v televizi i po telefonu situaci o počasí. Jestli vrtulník poletí, nebo ne, závisí právě na rozhodnutí pilota. Minimální dohlednost pro uskutečnění vzletu v záchrance nesmí klesnout pod hranici 1 500 metrů. „Na pilotování je nejtěžší to rozhodnutí, jestli vzlétneme, nebo ne," říká pilot Jaroslav Šlajcher.

Za chvíli se mě ujímá technik, který mi ukazuje i tu nejmenší skulinku vrtulníku s neuvěřitelným nadšením. O helikoptéře vypráví tak poutavě, že mě zajímá úplně všechno a dokázala bych si s ním povídat hodiny. „Můžeme říci, že tento vrtulník je světový. Jednotlivé jeho části se vyrábí nejen v různých částech Evropy ale i v Americe," podotkl technik letadel Josef Štepánek.

K mému údivu se dále dozvídám, že je helikoptéra mnohem lehčí, než jsem předpokládala. „Například ten čumák váží zhruba devět kilogramů, takže bys ho v pohodě unesla," s úsměvem mi povídá Štepánek.

Co se týká zdravotnického materiálu, je tu snad úplně všechno. „Máme tam prakticky všechno, na co si vzpomenete. Akorát k nějakým speciálním vzletům, třeba k někomu na skále, helikoptéru dovybavujeme," doplnil letecký záchranář Miloš Odstrčil.

A to už přichází pro mě hodina H. Pilot mi oznamuje, že poletíme sekundární let do Ústí nad Labem s miminkem. „Pokud nepoletí i matka, letíš s námi," říká pilot Jaroslav Šlajcher.

Srdce se mi rozbušilo a trochu lapám po dechu. Za chvíli se ozve: „Tak jdeme na to." Nasedám za asistence technika do vrtulníku, který mě přikurtuje a nasadí sluchátka. Pilota se ještě ptám, co to je všechno za budíky a k čemu slouží. Bohužel jsem byla tak rozrušená, že si z toho pamatuji jen, že je tam hodně budíků, kompas a výškoměr. Všichni sedíme. Jsme připraveni ke startu. Pilot mačká různá tlačítka, mrkne na mě. Vrtule se začíná točit. Buší mi srdce, žaludek mám skoro v krku a v ruce žmoulám speciální pytlík na zvracení. Jsme ve vzduchu. Žaludek se uklidnil, žádná závrať! Oči se mi rozzáří a já si užívám pohledu na Liberec z ptačí perspektivy. Vítr trochu s námi cloumal, ale to mému žaludku vůbec nevadilo.

Mluvit jedině do interkomu

S posádkou komunikujeme mezi sebou pomocí palubního telefonu interkomu, jehož mikrofon musíme mít doslova položený na rtech. Jinak není vůbec nic slyšet.

Letíme zhruba dvacet pět minut. Přistání bylo doslova jak do župánku. Jemné a citlivé. Na heliportu v Ústí nad Labem na nás už čeká sanitka, která miminko přepraví do nemocnice, která je opodál.

Sanita je připravena

Za pár minut se posádka vrtulníku vrací a já opět usedám do vrtulníku vedle pilota. Tentokrát nikoli nervózní, ale hrozně natěšená.

Startujeme. Vrtule se točí a helikoptéra se zvedá. V té euforii nádherných pocitů jsem úplně zapomněla, že mám u sebe foťák. Zhruba v polovině cesty ho vyndávám a zuřivě fotím. Těch vjemů bylo tolik, že nedokážu vůbec všechno vystihnout.

A můj strach z výšek? Příště skočím padákem a letím ultralajtem.

Svoji práci dělají srdcem

Z letecké záchranky v Liberci si ale kromě zbavení se strachu z výšek a nádherného zážitku odnáším také neuvěřitelně hezký pocit z lidí, kteří tam pracují. Všichni se prakticky denně setkávají se smrtí, denně riskují své životy pro záchranu druhých a nedávají to na sobě znát. Přesto zde panuje dobrá nálada, lidé tu srší vtipem. Je na nich vidět, že dělají svou práci srdcem a láskou a tak to má prostě být.