Telefonát na linku 155, zmatené hlášení a všudypřítomný křik a vzlykání do sluchátka. To je denní služba dispečinku záchranné služby, který musí během pár vteřin vyhodnotit situaci a rozhodnout, jakou posádku na místo poslat, nebo jestli dokonce využít letecké záchranné služby.„Posádky sanitek a vrtulníku musí do dvou minut po převzetí výzvy vyrazit za pacientem," vysvětluje Stanislav Mackovík, ředitel Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje a dodává: „Třeba u dopravních nehod je velkým problémem během hovoru zjistit, v jaké rychlosti došlo k nárazu. V celé řadě případů se do telefonu ozývá z místa události jen křik a zjištění, k čemu vlastně přesně došlo, je téměř nemožné." Ve velké řadě případů se navíc záchranáři dozvídají informace z „druhé ruky." Samotný zraněný komunikovat často ani nemůže.

Záchranná služba používá při vyhodnocování závažnosti úrazů takzvanou triáž. V ní se posuzuje od hodnoty tlaku, dechové frekvence až po věk pacienta. Celkově se jedná o více jak deset parametrů.

„Ještě před třemi lety k mnoha případům primárně vyjížděla jen posádka bez lékaře, ta si po ,,ověření" stavu k sobě volala vozidlo s lékařem. Tím se u závažných stavů akorát prodlužovala doba, kdy se záchranný tým sjížděl na místo události," doplňuje ředitel liberecké záchranky.

„Můžeme doložit celou řadu stavů, kdy i těžce zraněný člověk bezprostředně po nehodě stojí nebo sedí, je při vědomí a na první pohled se zdá, že je v pořádku, byť za dalších pět až deset minut upadá do bezvědomí."

Stanislav Mackovík, ředitel Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje

Ne vždy se záchranáři setkávají s pochopením veřejnosti. To dokazuje i jeden z případů z minulého týdne, kdy šestiletého cyklistu porazil řidič osobního vozu. Řidič nehodu ohlásil na linku 155, kde popsal celý průběh incidentu. „Na místo byl poslán vrtulník Letecké záchranné služby Liberec, jehož posádka už za šest minut po nahlášení nehody začíná ošetřovat pacienta, s ohledem na mechanismus úrazu byl předpoklad, že zraněný chlapec bude transportován na specializované dětské traumacentrum v Praze Motole nebo Hradci Králové," sdělil k jednomu z posledních případů Stanislav Mackovík. Záchranáři na místě zjistili, že nešlo o vážné poranění. Malý pacient tak byl převezen sanitkou do nejbližší nemocnice.

Přesto se zásah setkal s ohlasem, který by záchranáři nečekali. Vyslání vrtulníku k nehodě bylo pranýřováno jako plýtvání penězi. „Jak se říká, ,,po boji je každý generál." Proto patří práce na operačním středisku k nejsložitějším a je nejvíce na očích, byť není přímo vidět. O to více nás pak mrzí, když někdo z neznalosti nedokáže pochopit, proč ke zraněnému dítěti u dopravní nehody letěl vrtulník, když se žádná dramatická zranění v nemocnici nepotvrdila," doplňuje zklamaně ředitel zdravotnické záchranné služby.

I na první pohled banální nehoda může skončit vážným poraněním, nebo dokonce smrtí. V živé paměti mají záchranáři pád muže na kolečkových bruslích v loňském roce. „Po příletu vrtulníku na místo zásahu už byl v bezvědomí následkem nitrolebního krvácení," vzpomněl Stanislav Mackovík a vysvětluje dál: „Můžeme doložit celou řadu stavů, kdy i těžce zraněný člověk bezprostředně po nehodě stojí nebo sedí, je při vědomí a na první pohled se zdá, že je v pořádku, byť za dalších pět až deset minut upadá do bezvědomí a nezachrání jej ani včasný transport na traumacentrum."