Dodal jsem, co by potom museli dělat Židé, když jsou všude k mání texty takových antisemitů, jakými byli Voltaire, Goethe, Dostojevský. Němcová, Sládek, Neruda či Bezruč, kteří svoji zášť vůči Židům nikdy neskrývali. A bylo zle. Pedagogové se do mě pustili, jak si dovoluji špinit génie české i světové kultury a umění. Jakoby zapomněli, čím vším Židé i židé prošli, jak krutý k nim byl i středověk, kdy řádila inkvizice, cenzura a paličství toho nejhrubějšího zrna.

Dne 19. srpna 1263 nařídil Jakub I. Dobyvatel, král aragonský, církevní cenzuru hebrejských textů. Toto bylo nešťastným tématem středověku: o 20 let dříve inicioval papež Řehoř IX. (Gregorius IX) pálení hebrejských knih a přesvědčil francouzského krále Ludvíka IX., aby v Paříži spálil 10.000 výtisků Talmudu, což by vydalo za čtyřiadvacet plných formanských vozů. těmto paličským snahám se však tradice judaismu zdá být nezničitelná.

V roce 1592 papež Klement VIII. odsoudil Talmud a další hebrejská písma jako „obscénní“, „rouhačská“ a „hanebná“ – a nařídil, aby všechna byla zabavena a spálena. Navzdory

A co všechno jsem řekl, že se pedagogové tolik rozohnili? Třeba že Židé nikdy nevyšli do ulic podle muslimského mustru, když někdo z těchto textů veřejně citoval, ani nepálili francouzskou vlajku za Voltairova slova:

"Naleznete v Židech jen nevzdělaný a barbarský národ, soustřeďující v sobě odedávna jen nejšpinavější lakotu a nejodpornější pověru, jakož i nepřekonatelnou nenávist vůči národům, které je mezi sebou trpí a obohacují… Židé vždy se učili u jiných národů a sami jiné národy ničemu nenaučili. Peníze byly řidítkem jejich činů pro všechny doby…”

Dne 22. listopadu 1793, 18. Kislev 5554, francouzský distrikt Strasbourg v Alsasku-Lotrinsku přijal protižidovský zákon, zakazující obřízku a nošení vousů. Nařizoval také spálení všech knih psaných hebrejsky. Ani všechny řečí francouzské ,osvícenecké´ revoluce o rovnosti nebránily Voltairovi zdůraznit, že Židé jsou neodpornější lidé na světě´. Urážka se dočkala projevu v praxi ve 40. letech 20. století, kdy režim vichistické Francie shromáždil a nacistům předal 61.000 Židů.

Dělali Židé někdy pogromy proti Rusům? Nebylo tomu spíš naopak, přestože se mohli bránit nařčením Dostojevského? Ani dnes, pokud se texty tohoto spisovatele někde objeví, nedrancují za to Židé ruské velvyslanectví. A že si Dostojevský nebral servítky:

"Žid, kdekoli se usadil, tam ještě více snižoval a kazil lid, tam ještě více upadala lidskost, ještě více klesal stupeň vzdělanosti, ještě hnusněji se rozšiřovala beznadějná nelidská chudoba a s ní zoufalost!”

A Neruda? Ten dokonce sepsal studii Pro strach židovský, kterou až v roce 1935 vydal Jaroslav Slavata, spolupracovník týdeníku Fronta. Neruda se dosti zatvrzele staví proti asimilování židů do české společnosti a mimo jiné píše:

"Židé starali se přehorlivě, aby o nich nebylo mluveno jako o Židech a "velkopokrokový evropanský” český tisk je v tom všemožně podporoval… Kdo o židech něco špatného napsal, byl židozednáři umlčován a prohlášen za nekulturního barbara a zrádce… ”

O tom, že Židé dali základ našemu průmyslu, už ale Neruda nenapsal. A že Moser vybudoval tradici karlovarského skla, židovský vynálezce Kolben ČKD, bratři Gutmennové Ostravské doly a Rotschild že postavil Severní dráhu a Vítkovické železárny. Rod Weimannů že zase založil teplické sklárny na tažené a tabulové sklo, další Židé Fezko Strakonice, Koh-i-nor, Solo Sušice, oděvní závody Prostějov a ještě u nás postavili první cukrovary a prádelny, dokonce Žid Jellinek vybudoval první likérku a lihovar…

Za to vše jsme se jim odvděčili holocaustem a Bezručovým běsem, který svolával na hlavy židovských uhlobaronů za to, že nad Ostravicí strměly jejich paláce, z jeho krve a jeho potu… Přesto po nás Židé nikdy nepožadovali veřejnou omluvu. Tu by spíš měli chtít od Britů za to, že si Shakespeare v Kupci benátském vylil zlost na Židech, když jeho Shylock chtěl libru masa ze svého dlužníka. Dluh však nedostal, navíc přišel o majetek a ještě se musel nechat pokřtít…

Jen jednou se Židé postavili proti věhlasnému umělci. To když zakázali, aby se v Izraeli hrály skladby Richarda Wagnera, jehož nenávist vůči Židům asi začala ve chvíli, kdy se dozvěděl zlovolnou zvěst, že údajně není synem svého otce, ale matčina milence. A tím měl být židovský herec Ludwik Geyer. Wagnera tento fakt prý natolik pobouřil, že se nakonec stal duchovním otcem německého nacionalismu.

V tom si notoval se svým zetěm H. S. Chamberlainem, který ve svých Základech devatenáctého století psal o "skvělé nordické rase” a neschopných lidských "křížencích” zvaných Židé. Wagner pak sám vydal elaborát Das Judentum in der Musik - Židovství v hudbě. Zostudil v něm mezi jinými Mendelssohna či Offenbacha a nechal je vyškrtnout ze seznamu německých komponistů.

Zostudil tak v obecné rovině všechny minulé, současné i budoucí židovské hudební skladatele v čele s Mahlerem a dalšími, i kdyby se narodili třeba sto roků po Wagnerovi. Asi zapomněl, že nejvíce zhudebňovanými básnickými texty v dějinách evropské církevní byly hebrejské žalmy z 2. století p. n. letopočtem.

Izraelci však zákaz uvádění Wagnerových hudby, jež se stala hymnem hitlerovských vojsk, před několika roky zrušili, i když se pořád uskutečňují Hitlerem v duchu německého nacismu iniciované Wagnerovské festivaly v bavorském Bayreuthu, v divadle, které postavil sám Richard Wagner.

Napětí však v tomto ohledu povoluje, o čemž svědčí vyjádření Daniela Barenboima, což je židovský pianista a dirigent: „Hitler a Wagner by se museli obracet v hrobě.“

Komentoval tak skutečnost, že izraelský židovsko-arabský orchestr pod jeho vedením odehraje skladby Richarda Wagnera v berlínském amfiteátru Waldbühne, kde během Olympijských her v roce 1936 vzdávali němečtí atleti hold Adolfu Hitlerovi.

Přestože byl Wagner brilantní skladatelem, byl donedávna Izraelci zcela bojkotován pro své rasistické a antisemitské postoje; Adolf Hitler Wagnerovu hudbu miloval a má se za to, že jej inspiroval i jeho antisemitismus. Zetěm Richarda Wagnera byl naturalizovaný Němec Houston Steward Chamberlain, autor ve své době stěžejní rasistické knihy Základy devatenáctého století (Die Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts)

Tolik část mé přednášky, která vzbudila tolik nevole. A nic nezmohlo ani mé tvrzení, že z dvanácti miliónů Židů, kteří podle Voltaira lidstvu nic nedali a jen brali, jich už sto sedmdesát získalo Nobelovu cenu, zatímco z miliardy a čtvrt muslimů se jich může tímto oceněním pochlubit jen sedm. Ještě že bigotní zastánci českých literátů neznají džihád mečem a fatwu. Možná bych dopadl jako Salman Rushdie se Satanskými verši.

Navíc se papež Benedikt XVI. snaží vyjít s Židy čím dál víc. Důkazem je další schůzka Vatikánu s představiteli Izraele. V Jeruzalémě v prosinci 2007 pokračovalo dvoudenní setkání pracovní komise Svatého stolce a Izraele, na kterém se řešily konkrétní aplikace tzv. Základní dohody mezi oběma subjekty podepsané roku 1993.

Jednání se týkala ekonomických otázek života katolické církve v Izraeli, jako např. zdaňování církevních nevýdělečných institucí, které slouží místnímu obyvatelstvu. Ve Svaté zemi se tyto instituce těšily daňovým úlevám, jak v dobách turecké, otomanské vlády, tak v dobách Britské správy. Další aktuální otázkou byla víza pro zahraniční kněze, zejména arabské národnosti, kteří konají svou službu v Izraeli. Vatikánsko-Izraelská jednání byla obnovena letos po dlouhé přestávce.

Břetislav Olšer, spisovatel