Jak se říká, příklady táhnou. Příklad je v podstatě vlastnost daná človíčkovi, kterou převzal již od opic. Člověk něco vidí, tak si to chce také zkusit.
Zajímavou pobídkou k činu byl nevšední kousek žáka z Blanska.

Místní žáček školou povinný, který již však sám na sobě začíná poznávat sílu hormonů přicházející puberty, zde učinil jasnou, leč poněkud neočekávanou pobídku k činu učitelce středního věku. „Za přítomnosti jiných nezletilců na mě vystrčil své pozadí a plácl se přes něj,“ popisuje onu pobídku, o které se zmínila snad již všechna média, sama paní učitelka.

Bohužel v tomto případě to byla pobídka špatně vyložená. Paní učitelka si toto gesto vyložila jako výzvu v hru na fackovanou a milému žáčkovi rovnou dvě uštědřila. Pravda, tentokrát to již nebylo do spodní němé tváře, ale o něco výše.

Chlapec svým v kolektivu jistě obdivovaným gestem měl zřejmě na mysli čin jiný. Lze se tak domnívat na základě toho, že když dorazil domů, plačíc vše mamince vypověděl.
Samice, jež chránila toto nezbedné mládě, ucítila ohrožení rodu chováním starší samice, která se jí stará o mládě přes dopoledne a vštěpuje mu poznatky lidstva.

Škola se omluvila, učitelka má skandál na krku a život jde dál. Jen možná jedna věc zůstává bez odezvy. Nikdo nepochopil onu prosbu mladého adolescenta, ač byla zjevná. Ten chlapec si uvědomil, že potřebuje řezat, řezat, řezat a řezat. Zůstává neseřezán na místo, které si sám vybral, a hormony tak dostaly jedinečnou šanci z něj do budoucnosti udělat něco, o čem za deset let řekneme: „To by se za mých mladých časů nestalo.“