Jsem chodícím důkazem.

„Jé, dobrý den paní, já vás dlouho neviděla. Vy jste přestěhovaní?“

„Ano, už bydlíme jinde s mužem“. Ach jo, známá ukecaná pracovitá důchodkyně mě zase potkala. To se dozvím novinek!

„No paní, vy nevíte, co se tady děje, že? To vám hned řeknu. Tak si představte, jaké jsou dnešní děvčata! To víte, za nás to nebylo, to určitě NE. Ona chodí do osmé třídy, na základní škole a představte si!“

„No?“

„To byste neuhodla, ona je v jiném stavu, je těhotná, s velkým bříškem chodí do školy“! Vyhrkla jedním dechem. Ani jsem nemohla něco říct a pokračovala.

„No, co na to říkáte? To jsou dneska HOLKY, fuj, a to všechno se děje víte proč? Protože je velká volnost ve školách, ne jako my, když jsme chodili do školy. Měli jsme respekt před učitelem, jéminenko. A taky jsme se báli RÁKOSKY, stejně, zlatá rákoska. My jsme si nedovolili takové věci, jako dnes děti ve školách, kouří, fetují, dokonce chlastají a teď? Dneska ve škole i rodí. Jsou děti až moc rozmazlený, učitel na ně nemůže ani křiknout, už žalují doma a rodiče? Rodiče učitele dávají k soudu. Je to špatné paní, řeknu vám, jé co bude s tou holkou a dítětem? No to určitě vychová její máma, na to dám krk, jak by mohlo takové děcko vychovávat dítě?“

„Máte pr…“

„Milá paní, já už musím běžet, mějte se hezky“. A odešla.

Ach jo, to jsou věci, v jednom má pravdu, opravdu jsme se báli rákosky a snažili jsme se ze všech sil být hodní a učili se, byli poslušní…

Autorka je spisovatelka, žije a pracuje v Mimoni.