Ležím v nemocnici, na gynekologickém oddělení na pokoji jsme tři ženský. Já doufám, že tu dlouho nebudu. Jsem tu jenom na vyšetření, snad tak tři dni. Je to pokoj starších žen. Žádné interupce nás nečekají, ale něco horšího. „S čím jste tu paní?“ Ptá se nejstarší pacientka vedle ležící paní. „Ale, dneska mám jít na operaci, asi mi všechno vezmou“. Smutně odpovídá. „Ha, ha jsme na tom stejně a vy?“ Ptá se mě. „Jenom na vyšetření jsem tu“. Najednou do dveří vrazila sestřička a zvolala: „Paní Parkusová, pojďte, šup, vemte s sebou i kartu“. Wou, tak rychle, vstala jsem a dali mě na postel s kolečky a už mě vezou. Budou mě vyšetřovat a co budou dělat, nevím, asi na kozu atak. Žádná koza, oni mě vezou na operační sál. Pane jo, a co tam? Chci se ozvat, ale oni mi to nedovolí.

„Jenom ležte, žádný strach, to bude jenom chvilka“.

„Prosím…“ „Ale, nebojte, za chvilku se probudíte a bude po všem“. S úsměvem na mě mluví sestra. Z vozíku mě dali na operační stůl. Pane Bože! A už mě chystají, všelijaké jehly vidím, a dokonce se chystá zřízenec mě i holit. „Počkejte sestro já…“

„Nemusíte se bát, to každý, se tak bojí, ale to …“

„Ale já ….“ Jde ke mně anesteziolog, tak uspěj mě a konec. Musím něco udělat, jinak mě zbytečně budou řezat! Jak mi sestra napichovala žílu, strčila jsem do ní a vykřikla. „Já jsem Bakusová a ne Parkusová, co se mnou chcete dělat?“ Všichni, co byli u mě, se na sebe podívali. „A co tu děláte, já… „Já se velmi omlouvám, asi jsem se přeslechla,“ říkám a lezu ze stolu, „já malinko nedoslýchám na jedno ucho“. Moc hezky se na mě netvářili, ale já měla radost, že jsem se zbavila toho operačního stolu…

Autorka je spisovateleka, žije a pracuje v Mimoni