Nerada vykecávám s ženskými o nesmyslech. Nemám zkrátka ráda, jak se každá vytahuje, co ona umí a čemu rozumí. Většinou plácají nesmysly jedna přes druhou. Nakonec stejně podrbají sousedky a ostatní. Není se od nich co poučit nebo si vzít něco rozumného.
„Paní, vy s námi ani nepokecáte, pojďte mezi nás na chvíli,“ oslovila mě jedna z nich, z těch „ukecaných“.
„Omlouvám se, nemám čas…“
„Ta chvilka vám nic neudělá, pojďte, minule jsem vás viděla, jak jste si povídali se sousedkou, co vám napovídala?“
„Nic moc, bavila se o politice…“
„No jo, to my taky, jestlipak víte, že náš pan prezident je nemocný? Co s ním bude?“
„Myslím, že nemá vážnou nemoc…“
Nenechaly mě domluvit a hned spustila druhá: „No jo, je už starý a je na něm vidět nemoc, to je jasný, já jen nevím, co bude, až tu nebude? Kdo bude na jeho místě?“
„Nemějte obavu, pan prezident tu ještě bude a vydrží…“
Zase jsem nedopověděla.
„Já si myslím, že na jeho místo půjde Babiš! Ten je dobrej, pro mě určitě! On nám zvedá důchod, kdo to dělal před ním? Nikdo! Oni ti poslanci by nevyžili z důchodu, jaké máme my, co to je osm tisíc? Zaplatíte nájem a nezbude nám nic! To oni mají sakra velké platy a sami si je zvedají. A co my? Jako kdybychom ani nebyli, nejsme zajímaví.“
„No já už musím, mějte se a buďte rádi, že je dobrou zprávou, že pan prezident nemá žádnou těžkou nemoc…“
Autorka je spisovatelka, žije a pracuje v Mimoni
