„Jak mi je krásně, už necítím žádnou bolest, nic mě nebolí a to světlo, ó to je krásné světlo. Řítím se tunelem někam, kamsi, neznám to místo, ale je mi moc dobře. Jak to? Kde to jsem? Kam se to řítím? Ha, ha, jak je mi fajn. Už jsem ve světle a ke mně se blíží moji drazí rodiče.

„Mami, tati, jak jsem ráda, že vás vidím, jste tu se mnou?"

„Ještě ne, ne holčičko naše, ještě nenastal tvůj čas, rychle se vrať zpátky…"

„Ale já nechci, mně je tu moc dobře, i bolesti ode mě odešly, jsem tak ráda, že vás vidím".

„Nebylo by to správné, drahé srdéčko, musíš zpátky se vrátit. Máš rodinu a tvoje děti by byly bez tebe…" Táta mě taky posílá pryč. Nechápu, proč mě nechtějí.

„Drahoušku, zavři oči a silně mysli na návrat domů ke tvé rodině, snaž ze všech sil, mysli na tvůj domov"! Říká matka a já poslechnu. Zavřela jsem oči a myslím na děti, na manžela, na svůj byt, kde žije moje rodinka. Myslím na to, jak mě připravovali na operaci, moje srdce je nemocné. Teď cítím, jak mě všechno bolí, a ta zima, jú to je mi zima. Otevřu oči, nevidím nic, jen tmu a hrozný chlad. Kde jsem?! Lednice, já jsem v lednici, jak se dostanu ven? Co dělat? Musím se dostat ven! Vím, že mrtvé dají do lednic a lednice má dvířka. Kopu do těch dvířek celu silou, hrozně i křičím, snad mě někdo uslyší, pomóóóc, já jsem tady. Nevím, jak dlouho to trvalo, někdo opravdu slyšel a otevřel ta dvířka, vytáhli mě z lednice a rychle mě zabalili, dali na lehátko. Nevím, co všechno se mnou ještě dělali, na pokoji jsem usnula, a když jsem se probudila, všechno mi řekli. Při operaci jsem prý umřela…

Autorka je spisovatelka a žije v Mimoni.