„Utíkej, utíkej, rychle, nebo tu zůstaneme ležet mrtví, střílejí jako pominutý“.

„Já už nemůžu, necítím si nohy“.

„Musíš, pojď, chytni se mě, musíme co nejrychleji, jinak je zle“.

Je válka a já se bojím jenom o děti, naše děti jsou už v bezpečí sice, ale stejně, mám obavy. Hrůza a děs, válka, to hnusné slovo! Národ se valí kamsi a neví kam, vše je zbourané jak domy, vše je v plamenech, tak jak celý svět. Musím přidat a nemyslet, jak ty nohy bolí, abych došla k dětem, tam válka není. Tam je mír, ještě kousek a jsme tam, tam v našem domečku…

„Probuď se, co tak křičíš?“ Cloumá se mnou manžel. Otevřu oči, celé tělo zpocené, pohled na okno mi udělal radost a uklidnil moje srdce. Válka hnusná není. „Jé, jsme doma?“ „A kde bychom měli být?“ „Hrozný sen, už nebudu sledovat zprávy v telce, prožila jsem hrůzu. To je z těch zpráv a z toho, jak sleduješ věčně ty zprávy o Trumpovi, já to nemusím. Kdo ví, co vůbec s námi bude?“ „Ha, ha nikdo je nezastaví, oni rozhodují, všude se válčí…“ „Hlavně ať je mír, ať je klid na celém světě, ať lidé netrpí…“ „Jo, tak to je přání všech lidí na světě…“

Autorka je spisovatelka a žije v Mimoni.