Volal mi bratr, nejstarší z naší rodiny, vlastně první dítě našich rodičů. A proto, že byl první, bohužel nemohl jít studovat, ale musel rodičům pomáhat uživit devět krků. Byl to opravdu slušný a poslušný syn! Dohlížel na mladší sourozence, hlavně na mě co se týče učení, jakmile jsem měla na vysvědčení chvalitebné, bála jsem se od něho, ne od rodičů, ale od bráchy. Skutečně jsem měla před ním velký respekt. A nyní je mu sedmdesát dva roků, a já si ho považuji pořád, jako nejstaršího z nás a nejváženějšího z našeho rodu. Za svůj život s manželkou vychovali čtyři děti a všechny jsou vzdělaní. Teď je ve starobním důchodu a věkem a prací opotřebované tělo navštívilo různé nemoce. Jako u všech starších lidí. Brácha je optimista, ze všeho si dělá legraci a život bere tak, jak jde.

Jela jsem za ním do Neratovic. Zaradoval se z mojí návštěvy. „Ládiku, stalo se snad něco vážného?" zeptala jsem se s obavami.

„Ale nic moc, jen jsem tě chtěl ještě vidět, než si pro mě přijde ta DÁMA SMRTI…"

„Co blbneš, vůbec na to nevypadáš…"

„To snad ani ne, ale věk na to mám", řekl a usmál se. „Naši v mém věku už dávno byli pryč, vždyť to víš."

Mluvil a mluvil a já si všimla, co má po celém obyváku vyvěšené. Lodičky. To si snad kupuje?

„Brácho, to si kupuješ ty lodičky?"„Ale ne, copak mám prachy? Vyrábím je pomalu. Baví mě to, a když děti mají narozeniny, nebo vnoučata, tak podaruji. Líbí se ti?" „No jéje, moc pěkné, jsi šikula." „To na místo do hospody sedím u stolu doma a hraju si a vyrábím různé lodě, jako když by mě navštívila ta DÁMA, sednu na loď a odplavu, ha, ha." Usmála jsem se a uvědomila jsem si, že i stáří může být docela zajímavé, pokud si najdeme cosi, co nás baví…

Autorka je spisovatelka a žije v Mimoni.