Venku je krásně. Půjdu něco koupit a dám se do práce. Jenom doufám, že nikoho nepotkám, abych se nezdržovala. Jen co jsem na to pomyslela, za mnou známá pospíchá a volá na mě.

„Paní, paní počkejte na mě, půjdeme spolu". Zastavila jsem, že půjdeme „spolu", tak z toho radost nemám. Doběhla ke mně a hned spustila.

„Dívala jste se včera na zprávy?"

„Ano…"

„To je co ? Kolik lidí je v republice nezaměstnaných!"

„Já…"

„A všechno mladý lidi, na úřadě, já si nemyslím, že až tolik práce není, nechce se jim makat!!! To Vám říkám, jsou líní!"

„Víte…"

„Je to od nich nezájem, jediný zájem mají o mobily, koukejte, ono to chodí po městě, nebo v autobuse, ve vlaku všude mají na uších tamty sluchátka a v ruce ? Co mají v ruce, no přeci mobil, a věčně jen vyťukávají, cosi píšou a potom jim nezbyde síly na práci pracovat s rukama, nemyslíte?"

„Já…"

„ No, co jsem říkala? Podívejte na ty mladý," šli kluk s holkou a měli na uších sluchátka a v ruce mobily, „koukejte, vypadají jako lidi z Marsu! Nekoukají nalevo, ani napravo a jenom ťukají."

„Paní, ale…" Opět mě nenechala domluvit, oči ji zazářily a znova spustila.

„To ne jak za našich mladých let, všichni jsme makali za komoušů, vy taky ne? Jinak byste čučela v base, všichni jsme pracovali a těžce, že jo? A dneska, kdo pracuje, co myslíte? Jenom důchodci, jenom my si umíme vážit práci! Jé, já se zdržela, už musím letět, jdu na odpolední, mám totiž brigádu."

Autorka je spisovatelka a žije v Mimoni