„Tady máš ten klíč, co jsi mi dala, když jsem byl hodně malý a věřil tvým pohádkám.“
Přišel ke mně můj milovaný vnuk a vracel mi klíček. Ha, ha, jak úsměvné. Jsem velmi ráda, že si pamatuje, co jsem mu vyprávěla, když byl opravdu ještě malý, pětiletý klučina. Dnes mu je už patnáct roků, a je moc šikovný a vnímavý jako ostatně všichni kluci. Je v pubertě a já jsem moc ráda, že neblbne, jak spousta kluků v jeho věku. Samozřejmě, že není dokonalý, už má svůj názor k věcem, se kterými nesouhlasí, klidně to říká nahlas a nemá žádné obavy, že by se to rodičům nelíbilo, umí si pusu otevřít, ale ví, kdy má přestat. Zatím jeho rodiče s ním nemají problémy, snad to bude dobré.
„No neříkej, že to je ten klíček“.
„Je babi, velmi dobře si pamatuji jak jsi mi vyprávěla tu pohádku o MRTVÝM FRANTIŠKOVI a já ti věřil, všechno, co jsi říkala, mi zůstalo v paměti, ale dneska už vím, že to byl tvůj výmysl. Že sis vymýšlela, abych usnul“.

„Jen že já ti vyprávěla i jiné pohádky a příběhy, ne?“
„To jo, ale o Františkovi bylo nejzajímavější a nakonec jsi mi dala klíček od jeho hrobu, a co bylo nejzajímavější, jak František chodil mezi živými lidmi, a hovořil s tebou, dneska už vím, že to není možné…“
„Myslíš?“
„Nemyslím, vím, byli jsme na pohřbu strejdovi a já se v duchu modlil, aby vstal a přišel ke mně, ani náhodou, jakmile ho pohřbí, už nikdy nevstane. i kdybych měl deset klíčů, babi, vím, že to byla jenom pohádka, proto ti vracím klíček, abys vyprávěla třeba pravnukovi ten příběh jako mně, aby se nebál duchů jako já…“
„Tak ty ses nebál?“
„NE, spíš mám obavy živých, abych se nedostal do problémů, máš krásné výmysly babi a já tě mám rád“. Objal mě a já se usmála a dala mu pusu, aspoň někdo si považuje moje VÝMYLSY za dobré a to mě těší…

Autorka je spisovatelka, žije a pracuje v Mimoni.