„Paní, tak trochu rychleji, nechápu, že jste jen u jedné pokladny,“ rozčiluje se starší pán v Tescu, „tolik pokladen tu máte a jenom u jedné jste!“

„Pane, já za to nemůžu“. Omlouvá se pokladní. Je na ní vidět, jak je nervózní, zrovna platí mladá Romka a nemá tolik peněz, přehnala to s nákupem a některé potraviny musí vrátit. Stydí se, až moc, vidím to na ní. Vedle sebe má dvě malé děti a ona panicky hledá ještě nějaké penízky v tašce.

„Paní, prosím ještě dvacku, nemáte?“ Ptá se pokladní se zvýšeným hlasem.

Je docela dlouhá fronta, já jsem šestá a sleduji a poslouchám, co si lidi povídají. Nelíbí se mi to.

„Oni berou tolik peněz ze sociálky a na placení nikdy nemají, to je jasné“.

„No pane, platit to ne, na to oni nejsou zvyklí. Já je znám až moc dobře!“

„Jdu nakupovat, tak si vezmu tolik peněz, za kolik můžu koupit a ne tady zdržovat, jen se podívejte, kolik nás tady je“. Mezitím Romka našla nějaké drobné a dává pokladní.

„To je pořád málo, ještě prosím 16 kaček“.

Už to bylo trapné, poslouchat, co kecají ostatní a jak se ta mladá Romka stydí, je zpocená, je mi jí líto. Pokladní přímo křičí na ni.

„ Nedovolujte si na mě křičet paní, tak si něco odeberte a je to, ale křičet na mě nemusíte“. Brání se Romka.

„Ona na to nemá platit a ještě je drzá“. Kritizuje starý pán ve frontě.

„Paní pokladní, neberte jí nic, já to doplatím, tu máte dvacet korun“. Dala jsem pokladní peníze. Mladá Romka se na mě podívala a zahanbeně poděkovala.

„Není zač, to se může každému přihodit, nedělejte si z toho nic,“ řekla jsem Romce a usmála se na ty dvě malé děti. Romka odešla a určitě vím, co si myslí, ne proto, že neměla tolik peněz na zaplacení, ale z těch řečí, co musela vyslyšet…

Autorka je spisovatelka, žije a pracuje v Mimoni.