Nádherné jaro letos začíná a já musím na kontrolu až do města autobusem. To opravdu nesnáším, komu by se chtělo chodit po doktorech, jasně, ale co, musím a potom budu mít klid. Nastoupila jsem do autobusu a je plný, jasně, že samí důchodci. Jedno místo jsem objevila. Ženský se rozpovídaly a vůbec je nezajímá, jestli někoho obtěžují svými zdravotními problémy.

To jsem si mohla myslet! „Když jdu k lékaři, už mám strach, kam mě zase pošle, věřte mi. Na nohy nemůžu a co mi řekne? Kupte si mast, a kde na to mám brát, je to drahé a z důchodu, znáte to?" „Až moc dobře, já mám po celém bytě samé mastičky a je to k ničemu". Přidala se do řeči další paní. „Já zase nemůžu na záda", ozvala se třetí, „už jsem si ráno myslela, že nevstanu". Řekla a významně se podívala na cestující, jakoby to bylo pro všechny velmi důležité.

Najednou se rozhovořili všichni, mám dojem, že jsem v čekárně u doktora. „Ženský, kdybyste věděly, jak já trpím! Mě bolí taky nohy, a hlava mi skoro upadne, dokonce z té bolesti se mi kazí zrak, na dálku skoro nevidím, zbytečně mám brýle". Přidal se pán řidič a otočil se za ženskými. Věřte mi, dostala jsem strach, aby tato cesta nebyla moje poslední. Vesele se bavil s cestujícími a řízení ho, si myslím, nebavilo, dokonce zvedl i mobil a my všichni slyšíme, s kým a co kecá. V duchu se modlím, abychom už dojeli na místo. Vydechla jsem si, jak jsme dojeli…

Autorka je spisovatelka a žije v Mimoni.