Mám hlad, děsný hlad, je mi až na omdlení. Sakra, je to pokaždé, jakmile se jde na odběry k doktorce, žádné jídlo, žádné pití. Rychle si něco koupím k zakousnutí, abych někde nezkolabovala. Už je mi fajn. Jím po cestě, vůbec se nestydím, hlavně že naplním svůj žaludek. U zastávky je plno lidí a jsou tam i lavičky, super, aspoň si k jídlu sednu. „Můžu si přisednout?,“ ptám se mladé paní, (nebo slečna?)

„Jasný, můžete“. Řekla a podívala se na mě a já taky na ni. A jéje, ihned jsem si všimla, co je zač. Její pohled mi říká, co si asi myslí. Tak ji vysvětluji.

„To víte, jdu od doktorka ,snad to znáte …“

„Znám to, já taky vyhládnu, jak mi berou odběry.“ Usmála jsem se a přestala s ní mluvit, jenže ona ne.

„Víte paní, já nemám klid v životě, mám deprese a život mě nebaví“. Nechápu, proč mi to říká, nebaví mě věčně poslouchat, kdo a jaké má potíže. Já mám taky zdravotní potíže a nikoho s tím neotravuji, jenže tato dáma pokračuje s kecáním o sobě.

„Víte, mně umřeli rodiče a jsou tomu už čtyři roky, jsem u babičky a dědy a mám i přítele, je ode mě starší o patnáct roků, ale je hodný a chodím na psychiatrii, beru léky a ty jsou dost drahé…“

Přestala mluvit a začala se třást, lekla jsem se, jen aby nedostala záchvat,to bych nerada viděla!!

„Paní, potřebujete pomoct?,“ ptám se a přestala jsem jíst, už ani nemám hlad. „Ne, ne to přestane, víte, jakmile si vzpomenu na rodiče, vždy dostanu třesavku, ale už je to dobré, kdyby moje rodiče žili, tak bych byla zdravá.“ „Tu nemoc máte od smrti rodičů?“

„Ano, nemůžu se s toho dostat.“

„Mladá paní, ale každému umřou rodiče, musíte se s tím smířit.“ Dívá se na mě, jako bych řekla něco blbého, usmála se a řekla. „Ale já neumřu, mně to říkají ti moji přátelé tajní a já jim věřím ha, ha.“

Ať už dorazí ten autobus, nebo z ní zblbnu, proč já potkávám takové typy lidí, nechápu…

Autorka je spisovatelka, žije a pracuje v Mimoni.