Docela mě to mrzí, já, která jsem žila ve městě, a to v krásném městě, na stará kolena jsem tady! Tady na vesnici, kde není ani žádný řezník, abych si nakoupila maso, jenom večerka a tam nepříjemný Vietnamec, který je opravdu protivný. A tak musím do města jít nakoupit. Na zastávce je plno lidí a hlavně děti jdou do školy. A je tu zase ta máma se dvěma dětmi. Asi pětiletý kluk je ohromně živý a pořádně ji zlobí a ona ho pěkně tříská, holčička je větší, osmiletá, a má nádherná modrá očka. Věčně se usmívá, ale všimla jsem si, že je nějaká divná. Jak mě spatřila, jde ke mně a bere mě za ruku. „Této, já vás mám ráda“, řekla a usmála se.

Její máma ji omlouvá. „Nezlobte se, ona je autista, ona má všechny lidi ráda, nech paní!“„To nevadí, jen ji nechte, stejně musíte dát velký pozor na kluka.“ Kluk se totiž už pere s dětmi. No řeknu vám, u zastávky je veselo. Konečně je autobus tu, nastupujeme a máma s dětmi si sedla ke mně. „Je mi to líto paní, ale Deniska chodí do základní?“ zeptala jsem se. „Ano, dneska už nejsou zvláštní školy a já ji vozím každý den a jezdím pro ni. Ona ve škole má svůj svět. Je to s ní těžké, ona by šla i s neznámým člověkem za ruku pryč. Tak musím.“ Je mi jí líto, tak krásná holčička, navenek vypadá zdravá…

Autorka je spisovatelka a žije v Mimoni.