„Zatoč prosím rychle doleva, co pak nevidíš?!“ nařizuji manželovi, před Teskem je plno lidí, zapáskované místo i před Penny Marketem „na parkoviště zastav, koukej, kolik policajtů tam je, asi se něco stalo“.

„Ty musíš všechno vědět, víš, že máme naspěch“. Naštvaný manžel je nespokojený.

„A tebe zase nic nezajímá, hrůza děs s tebou, říkám zaparkuj a nelamentuj, tam se něco hrozného muselo stát, je ti to jasné?“ Poslechl a já vyběhla z auta a šla rychle k místu k pásce, kde jsou ostatní zvědaví.

„Dobrý den, můžete mi říct, co se stalo?“ Ptám se jednoho policajta. „Paní, tady nesmíte, až za páskou, ale nevím, co se děje…“ „Prosím vás, já to musím vědět, můžete mi říct, koho bych se mohla zeptat?“

„Nikdo vám nic neřekne, ale prý nějaká zásilka, ale nechoďte ke mně, až za páskou, ano?“ Mladý policajt s úsměvem mě zahnal a nic neví. Asi nemůže mluvit. Je tu hodně lidí z Mimoně a všichni jsou zvědaví jako já. Někteří, hlavně muži, si dělají legraci, ale ženský jsou vystrašené. Já taky a sleduji, jak ti hasiči pracují a chlapy v žlutých a modrých kombinézách. Dle mě je to určitě závažná věc, ale co? Jsem tak zvědavá, ale stejně nerozumím chemii, darmo poslouchám, jak se o ní chlapy baví. A co všechno by se mohlo stát-hrůza. Rozhlížím se a koukám, kolik lidí tu najednou je, ale více z majority, Romů nic moc, najednou mě napadla myšlenka. Bože, kdyby se něco takového stalo, že by šlo o teroristický útok, zdali by byl rozdíl , zasáhlo by to jen vybraný lidí? Jenom Romy, kteří tu překáží? NE! Zasáhlo by to nás všechny bez rozdílu, jsme v jednom, jsme si všichni rovni…

Autorka je spisovatelka, žije a pracuje v Mimoni.