Data prý potřebují podnikatelé a sociologové. Upřímně, mně je úplně jedno, že je chtějí – ať si je seženou, ale ze svých peněz, nikoliv z peněz sebraných občanům – z daní. Podnikatelé ani sociologové přece nejsou žádnou zvýhodněnou skupinou obyvatelstva. Proč stát platí podnikatelům to, co si mají zjišťovat na své náklady sami?
A navíc, data jsou ve chvíli sečtení zastaralá. Platí totiž v okamžiku sečtení, nikoliv třeba za měsíc. Souběžně s časem uplynulým od sčítání se snižuje i relevance získaných dat. Myslím si, že trh a jeho zákonitosti ovlivňuje spíše spotřebitel. To, jestli někde vyroste obchod nebo vznikne nějaká služba, je přece vždy dáno poptávkou, nikoliv zastaralými daty ze sčítání.
Kolik se upeče housek, vyrobí automobilů, kolik se postaví bytů – to vše se řídí momentální situací, kterou si zjišťuje ten, kdo ji potřebuje znát. Ten si pak cenu započte do ceny výrobku. Takhle platí všichni všechno, přestože nám občanům jsou data k ničemu.
Názorně to ilustruje například počet mateřských školek. Snad nikdy v historii jich nebylo tolik, kolik zrovna lidé potřebovali. Buď jich bylo málo, nebo hodně. Děti se rodily, pak zase baby boom skončil. Navzdory sčítání lidu, které právě toto mělo předpovědět. Nepředpovědělo.
Stejně tak počty Romů. Podle posledního sčítání jich žije v ČR 12 000, navzdory realitě, která je mnohonásobně odlišná. Z výsledků sčítání tedy nelze vůbec nic vyvozovat, neboť neexistuje instrument, jak správnost údajů ověřit. Každý si může vymýšlet.
Mnozí přirovnávají sčítání lidu k výpalnému – stát pod pohrůžkou požaduje vysoce citlivá osobní data. S tím souhlasím. Nevím, k čemu je komu informace o tom, kolik mám ledniček a televizí, jestli věřím v Boha nebo jestli máme doma splachovací záchod. Proto doufám, že letošní sčítání lidu je poslední, kterého jsem se dožil.
