Co se ale změní tím, jestliže viditelní komunisté odejdou do ilegality? Vezmou si sebou i to množství nomenklaturních kádrů, kteří se přetavili do nespočtu zástupců současných pravicových i levicových stran či vlivných byznysmenů?

Pohřbíme tím dědictví morálního marasmu z let minulých a začneme s čistým štítem? Získáme tím nazpět elitu národa, která byla v 50. letech zdecimována v pracovních lágrech? Odmyslíme–li si snahu pravice, zrušit extrémně levicového konkurenta, lze toto opatření samozřejmě vnímat i tak, jak je logicky předkládáno.

A to, že uskupení, které se nezřeklo naváznosti na svou v řadě doložených případů zločineckou minulost, nemá v právní demokracii, co pohledávat. Tak tomu jistě je, ale pokud na takové řešení přistoupíme, přijdeme tím o jednu skvostnou příležitost. A to, pozorovat, zda máme vůbec sílu vytěsnit KSČM z naší společnosti přirozenou cestou neboli jejími stále nižšími volebními preferencemi. To je totiž ta jediná skutečně myslitelná cesta k naší očistě a férovému zúčtování s minulostí.

Zákazem však jen zakryjeme politický exkrement krajkou, v důsledku čehož záhy poleví i osvěta. Docílíme kouzla nechtěného. A není vyloučeno, že časem se kromě Che Guevary setkáme na tričkách i s tváří otylého Klémy, atraktivní pro ty, kteří se ve svém levicovém smýšlení začnou cítit ukřivděni či nedoceněni. Ano, komunisté v poslaneckých lavicích nejsou nic povzbudivého. Mnohem horší je ale komunismus v nás. A ten se právě v tomto případě dost odhaluje.