Zpočátku racionální protest se změnil v úmornou hru na přetahovanou. Výsledkem jsou opatření i postoje na obou stranách, které působí až tragikomicky – přesuny pacientů, stahování výpovědí, reálná možnost umístěnek pro později nezaměstnané lékaře. Proč vlastně došla situace tak daleko? Není tomu proto, že úspěchem každého velkého jednání je vlastně zdravý kompromis?

K tomu v tomto případě nedošlo a důvody začínají být nasnadě. Historie si dobře pamatuje, že úspěch u jednacího stolu zaštiťovaly vždy osobnosti, které nezdobila jen rozhodnost, ale také cit pro věc, selský rozum, a hlavně soudnost – říká se tomu emoční inteligence. A na tomto základě se zdá, že rukojmími zde nejsou ani tak pacienti jako lékaři samotní. Ty totiž pro změnu drží v šachu mluvčí jejich výzvy a šéf Lékařského odborového klubu Martin Engel, kterému od počátku vlastnosti dobrého vyjednávače chyběly.

Fakt, že na cestě za svým cílem neváhal hodit přes palubu zdravotnický personál, bez něhož by i ti nejlepší chirurgové mohli svoje operační stoly zaměnit za pitevní, je dostatečně výmluvný. Místo, aby vedl bitvu, rozpoutal válku, jejíž důsledky navíc lékařům v budoucnu už žádné další protesty neumožní. Co ale hlavně – nadlouho obětoval i jejich vážnost ve vztahu k veřejnosti. A tu si člověk ani za ten nejlepší plat nekoupí. Nechce se proto věřit, že tolik inteligentních lidí se nechalo vést cestou, na níž působí jako zmanipulováni prospěcháři pro něčí ambice.