Jeden z těch stromů byl silnější, rozložitější a druhý štíhlejší, ovšem na jeho kmeni bylo patrné vydutí, které velice připomínalo mateřství maminek. Kdykoli jsem šla kolem nich, cítila jsem, že jsou jako muž a žena.

Rostly tak vedle sebe desetiletí a ani hospodáři, ba ani pozdějším státním statkům nevadily! Je pravda, že jejich kmeny byly občas probíjeny hřebíky, jelikož kolem celého statku byla ohrada a v té se proháněli koně. Proto se statku začalo říkat "konibar". Státní statek tu pořádal své schůze, dožínky, masopustní veselice i obyčejné zábavy!

Zase šly roky a roky, když tu se stalo cosi, čemu jsme říkali: - "Sametová revoluce." Majetky se v restitucích navraceli původním majitelům a tak se i statek dočkal a potomek hospodáře, který stromy zasadil jej dostal zpět!

Roky se nikomu nezastaví přibývají nám jeden za druhým a ani se nenadějeme a žasneme, kde se tu vzalo stáří a s tím i nemohoucnost vrátit se k přetrženému řetězci: - "Táta sedlák! - Syn sedlák! - Vnuk sedlák!" Tak to šlo po generace, bohužel už to tak není! Proto se majitel rozhodl statek s polnostmi prodat, doufaje, že se přece jen někdo najde, kdo bude pokračovat, když jemu už síly nestačí.

Našel se! - Koupil statek, koupil pole, - na stromech se objevila čísla. Mezi lidmi se začalo šuškat: - "Pokácejí je všechny!" Nevěřila jsem, nikomu u ulice nepřekážely, navíc bránily větrům z polí, aby se opíraly do domků tak řídce postavených.

A přece se tak stalo. - Za své vzaly břízy, na porážku šly první! Za nimi jasany! - Muži s těžkou technikou odřezávali větve od koruny dolů. "ON" padl první a když se pustili do "NÍ," bránila se. - Už v koruně sevřela pilu tak, že muž na plošině posílal nelsušná slova do okolí. Uvázali k "NÍ" silné lano a několik mužů jej napínalo, ale "ONA" se nedala. - Bránila se!

Přijelo nákladní auto, zapřáhli za něj lano a tu zapraskala, naklonila se v naříznuté koruně, povzdechla a složila se s temným žuchnutím do nesekané trávy! - Nevíte, proč mi přitom tekly slzy? - Vždyť to byl "jenom" strom!

Zůstaly po nich obrovské pařezy, bloučké jako kmeny břízek. Větve současný majitel prodal místním a kmeny odvezl na pilu!

Už jenom vzpomínka, - jednou v zimě byly plné drahokamů. namrzl na nich led a když vysvitlo slunce, stromy barevně svítily a jak se do nich slunce opíralo, rozehřívaly se a pršely dolů na ulici, daly se sbírat do hrstí, tak moc jich bylo! - Neuvěřitelná krása to byla, kterou už nikdy neuvidím, Stejně tak břízy, když na nich namrzla mlha a ony se k ránu objevily běloučké, podivně tiché a slunce je nejdříve celé postříbřilo a ptom jim onu krásu bralo po kousíčkách a ony se nebránily už jen z toho důvodu, že millují vítr, když si s jejich větvemi pohrává.

Dnes už nestoj ani pyšný statek, dnes je tam jen hromada sutin a pozemek čeká jako všude na "podnikatelské baroko," kde v zahrádkách už nikdo nevysadí strom, ale jen pouhé konifery.

Irana Sochová, Liberec