Řeknu vám, ti Pražáci mají rautování, banketování a jiné společenské koexistování skutečně zmáklé.

Jako každý rok, ústřední akcí zahájení Febiofestu je raut, kde nesmí chybět žádná osobnost, která chce mít ve společnosti dobré jméno.
Nepopírám, jakožto známý buran a ignorant jezdím na tyto akce coby pozorovatel dění. Rád bych byl jednou válečným zpravodajem, a tak jezdím na podobné akce trénovat.

Tentokrát jsem se zaměřil na jednu z podstatných osob, která je nutná na každém rautu. V kuloárech se těmto personám říká „odháněčky“.
Odháněčka je žena něžného vzezření, která musí každých patnáct sekund hosty rautu láskyplně upozornit, že si mají počkat. „Promiňte, tento raut je doposud uzavřen,“ informovala sladkým hláskem odháněčka v rautové místnosti se sladkostmi všeho druhu.

Jak se ve které místnosti raut zahajuje, to však doposud nikdy nikdo nezjistil. Jal jsem se proto tento mechanismus prozkoumat.

Jak jsem tak korzoval po Obecním domě, všiml jsem si, že odháněčky vždy v jeden nečekaný okamžik zmizí beze stop. Obecně se to projevuje tak, že se v takové rautové místnosti rázem objeví více lidí, než kteří se tam fyzicky vměstnají, a jako hejno sarančat obklopí stůl, kde zmizela příslušná odháněčka.

Z cca dvou desítek těchto odvážných žen, zbyla mi jen ta u pamlsků. Sledoval jsem ji ostřížím zrakem. Známí i méně známí hosté rautu slavného festivalu jen zlehka proplouvali okolo této strážkyně jídla. Zatímco v očích strávníků byla za předstíraným ležérním úsměvem patrna zlost až nenávist, křehké odháněčce rautové se s přibývajícím časem klepal hlas a těkavé pohledy byly důkazem jejího strachu.

Okolo jedenácté byla situace již poměrně dramatická. Letmo jsem zahlédl pár slavných režisérů, jak pod záminkou starého triku zavazování tkaničky, hbitě ze stolu uzmuli tu ovocný zákusek, tam zas flambovaný banán v karamelu.

Odháněčka se již ani neodvažovala lačné hosty upomínat, že tento stůl doposud nebyl otevřen. Sledoval jsem ji, jak se chvějíc přilnula k rautovému stolu.

Zde jsem postřehl další zajímavou věc. Ta nebohá dívka věděla, co dělá. Nebylo to lecjaké místo, kde se stolu držela. Bylo to přesně to místo, kde na svůj úkol čekaly stříbrné desertní vidličky.

Ano, to bylo moudré. Vždy platí ono známé pravidlo, že nemusíte zbraň ukázat ani jí pohrozit, postačí, když nepřítel ví, že ji máte.

Dostatečný příborový arsenál mě tak uklidnil. Pochopil jsem, že je odháněčka vykonavatelem práva nad muničním skladem. Jelikož pak 95% účastníků rautu byli metrosexuálové křížení s narcisty, nehrozilo, že by kdokoliv z nich podstoupil riziko zabodnuté desertní vidličky do ruky sápající se po zákuscích.

Odskočil jsem si tedy na chodbu doplnit nikotinový handicap prostřednictvím (ministrem zdravotnictví nedoporučované) cigarety značky Start (kupodivu jsem byl jediný kuřák té značky, což vzbudilo společenský šum).

Když jsem se po pěti minutách vrátil, byl jsem z výjevu u zákusků konsternován.

Stejně, jako tomu bylo v dalších rautových místnostech, odháněčka zmizela beze stopy. Žádný dopis, žádné známky boje ani vzkaz vyrytý na zdi. Jako by zde nikdy nebyla.

Postupem večera jsem si všiml, že se u zákusků mírně chvěl ještě hodiny ubrus. Snad měla úkryt pod stolem.

Když jsem viděl, jaké nebezpečenství musí personál vytrpět pro zahájení nejlepšího filmového festivalu Febiofest, který každoročně strhne celou republiku, když jsem pochopil, jak jsou všichni tito lidé navzdory ohrožení oddáni Fero Feničovi, pochopil jsem, že jejich oběť je pro mě důkazem vysokých kvalit Febiofestu.

Ano, i letos se pokusím být na všech filmech. Udělám to pro tu nebohou odháněčku. Přijde také, aby její prožité trauma nepadlo nazmar.