Bydlím v Růžodole, odkud byla před Novým rokem přemístěna malá poštička do gigantu Globus. Na růžodolskou poštu chodili lidé z okolí, ale občas, zvláště při obvyklých sezónních návalech sem zajížděli lidé i ze vzdálenějších míst, protože tu nemuseli nijak dlouho čekat.

Jenže zákazníků málo, nijak moc tohle místo výnosné nebylo, tak šup s poštou za zákazníkem. To by bylo sice se skřípěním zubů přijatelné, jen kdyby byla z Růžodolu do Globusu vyřešená doprava. A tak i já jsem se stala obětí přesunu naší malé pošty.

Přišla mi do mého bydliště v Růžodole doporučená zásilka. Manžel se s pošťačkou potkal na schodech a protože psaní bylo určeno do vlastních rukou, nemohla mu moje psaníčko dát. Můj chlap, u vědomí toho, že pracuji ve městě, chtěl, aby byla zásilka uložena na hlavní poště. Jenže paní pošta neměla příslušnou převodku a písemně mi na obecně známém papírku oznámila, že moje psaníčko bude uloženo v Globusu.

Tak jsme tam s mým brblajícícm manželem, který musel nechat rozdělané práce, vytáhnout auto z garáže, otevřít špatně otevíratelná vrata a usednout za volant, jeli. Bylo krátce po páté večer, jenže ajta, příjemná úřednice mi s úsměvem oznámila, že zásilky oznámené ten den budou k vyzvednutí až den další, protože jsou nyní ještě na hlavní poště. S touhle informací se naše doručovatelka vůbec neobtěžovala.

Byla jsem rozhodnuta dojet si pro mé psaní, času bylo dost. Jenže opět halt, to vám nedají, protože to patří do Globusu. Fakt dobrý – služba třetího tisíciletí jako řemen. Pokud bychom neměli auto, musela bych absolvovat následující anabázi: jet z Růžodolu do města, tam nasednout na linku č. 600, projet Růžodolem do Globusu, vrátit se do města a počkat na příslušný spoj zpátky do Růžodolu. Nebo si udělat pěší výlet, promotat se bludištěm vozovek kolem tří na sebe navazujících kruhových objezdů, dorazit patřičně vystresovaná do Globusu a vrátit se toutéž cestou domů.

Jak myslíte, že to dopadlo? Moje zásilka leží v Globusu, protože pracuji do pozdního odpoledne, první tři dny v týdnu mám do pozdního večera ještě povinnosti a pošta v Globusu má otevřeno pouze do 19 hodin.

Když jsem mluvila s ředitelem, jásavě mi oznámil, že co nevidět bude mít otevřeno až do 9 večer. A tak jsem si zavzpomínala na takovou větší vesnici, kde jsem vyrostla a kde byla pošta pěšky každému dostupná. Přesto měli pošťáka, který v létě, v zimě, někdy po kolena ve sněhu poctivě každý den roznášel dopisy, noviny, balíky i na samoty a pořád měl dobrou náladu. Jenže to bylo v době, kdy zásadně a vždy nevyhrávaly peníze.

Jana Eichlerová