Železnobroďáci si dobře pamatují na skupinky zvláštně oděných studentů uměleckých směrů, které procházely městem, malovaly v Panské zahradě a tak nějak prostě patřily k životu městečka na okraji Českého ráje. Každý, kdo je potkal, věděl, odkud jsou a co chtějí dokázat. Dnes je není možné potkat. Kam se poděly? Kde je jistá dávka volnomyšlenkářství a tvůrčí svobody, která létala ulicemi města ještě před několika lety? Kde jsou ty roztodivné postavičky s mnohdy čarokrásně probarvenými vlasy?

Zmizely. Těžko říci, zda je to dobou nebo novým direktivním řízením sklářské školy, mnozí ale tipují druhou možnost. Tak, jako zmizeli studenti vymykajícímu se běžnému označení významu toho slova, zmizely před budovou školy vzrostlé stromy. A byť budova vykoukla a stala se znovu jednou z dominant města, jakoby se vytratil duch, který školu provázel i v době vlády jedné strany, který v devadesátých letech přiživil legendární ředitel Pavel Ježek, na kterého dnes v Brodě vzpomínají výstavou ku dvaceti letům od jeho náhlé smrti.

Ani jeho nástupkyně, Zdeňka Laštovičková, nenechala onoho ducha oslabit. V roce 2019 škola září do dálky, výrazně se zlepšila úspěšnost studentů při maturitách. Ale odešla dobrá polovina pedagogů, kteří ve svých oborech patřili ke špičce oboru, lidí, kterých si vážil nejeden Železnobroďák. Někteří pod tlakem „dobrovolně“, druzí prostě nuceně. A ztratil se duch školy. Tím se oslabil i duch sklářského městečka.

Možná, že to někomu dělá radost, ale pohledem zvenčí se jedná o velkou ztrátu. Železný Brod i díky této situaci zešedl a do šedi se v této situaci bude propadat dál. Spoutat svobodného ducha lze. Je ho pak ale možné z letargie a svázanosti znovu probudit? Možná ano, jde ale o to, zda sám bude po letech útlaku chtít.