Je ale nutné si říci, že na nejsme všichni ve stejné situaci a že COVID19 nepůsobiví na všechny lidi úplně stejně.
Někteří jsou zranitelnější než ostatní a nejsou to jen nemocní senioři. Lidé bez domova, drogově závislí, pracující, kteří si nemohou zvolit pracovat z domova, matky samoživitelky.

Ti všichni pocítí následky ochromeného státu a ekonomiky mnohem více, než my, co můžeme během koronakrize pracovat z domova, máme partnera s plným příjmem nebo bydlíme v domě se zahradou, kde nemusíme celý den nosit roušku. Je potřeba být solidární a to nejen s lidmi, kteří jsou v první linii boje s virem jako jsou zdravotníci, policisté nebo hasiči.

Nouzový stav nabírá absurdních rozměrů

Zároveň ale nesmíme připustit, aby lidé, kteří za nás rozhodují, přistupovali automaticky k nesmyslné argumentaci typu: to teď nebudeme řešit, to je absurdní otázka, na to teď nemáme čas. Podobné odkládání řešení problémů se dopouštějí členové vlády, ale i menších samospráv. Je naší povinností chtít odpovědi a kontrolovat mocné, protože jak víme, s jídlem roste chuť.

Chceme přeci, až pomine krize, aby se život vrátil do normálu, tak jak jsme ho znali a ne abychom se znovu museli hlásit o „na čas pozastavená“ práva.