Každý rok, jen co se trochu oteplí a ještě nenastane doba zelenání, neslyšíte široko daleko téměř nic jiného než zvuk pil a drtičů větví. Kdo jen může, využívá vegetačního klidu k pokácení, poražení a uřezání kde čeho.

Pominu-li nutné kácení stromů, které jsou staré a nemocné a hrozí zřícením, přijde mi, že se v tom řezání někteří dokonce vyžívají. Mistři jsou v tomhle třeba silničáři, kteří celý březen zásobují své sociální sítě fotkami chlapáků u pokácených velikánů u cest. Jo, jo, jste borci. Ale budete ještě větší, až zapózujete i s malými sazenicemi, které budete vysazovat místo těch stromů, které desítky a stovky let rostly a vy je jedním šmahem podřízli.

Nejsmutnější jsou ovšem ty příběhy, kdy velikáni padnou protože někomu stíní do okna nebo nedej bože jeho listí či jehličky padají do okapu nebo dokonce na auto. Znám případy, kdy na sídlištích kvůli těmto nafoukaným důvodům padly léta rostoucí modříny nebo břízy vysázené generacemi před námi.

Plocha před hrobkou Liebiegů je téměř holá.
FOTO: V Zahradě vzpomínek zmizely stromy. Nemocné velikány nahradí nové

Jeden známý dokonce mapuje životy takových stromů ve svém městě, sleduje je od květu až do opadu listů a pak také bohužel i v okamžiku, kdy se svému majiteli znelíbí a on je nejčastěji z podobně hloupých důvodů (potřebuji místo pro stání auta, padá mi listí na střechu…) pokácí. Pro někoho jsou to jen hloupé stromy, pro jiného živý organizmus.

Copak není fajn, když můžete na jaře cítit vůni květů, schovat se do stínu korun v parném létě nebo sledovat hnízdící ptáky ve větvích? Nebo budeme raději všichni tupě civět na asfalt a zdi domů a obrázky stromů si pouze doma věšet na zeď. Tak nezapomeňte, až zase něco pokácíte, zasaďte vedle hned dva nové. Všem nám bude veseleji a nebudeme na sebe navzájem tolik vrčet. Zelená přece uklidňuje.