Je vám patnáct let, žijete v 80. letech 20. století, kdy vládne totalitní bezčasí, a kromě typických problémů dospívajících se potýkáte i s rodinným tajemstvím. Přesně to zažívá na vlastní kůži Jana, která přišla před rokem o otce a zůstala sama s matkou. A zatímco ve škole musí bojovat s ruštinářkou, doma najde matčin sešit pro ni nepochopitelných zápisků. Rozhodne se pustit do pátrání a odhalit rodinnou historii a zároveň najít sebe sama.
Lucii Hlavinkovou mohou znát čtenáři díky předchozímu románu Kdo šije u Podolské o osudech slavného salonu v 50. letech minulého století. Tentokrát děj své knihy zasadila do pozdější doby, zároveň se ve vzpomínkách příbuzných hlavní hrdinky vrací do let padesátých a šedesátých.
A tím odhaluje další zrůdnosti komunistického režimu, jako bylo odebírání dětí a jejich umístění do ústavní péče pod záminkou zanedbání péče. Přitom za tím stály náboženské důvody, jako tomu bylo u prarodičů Jany. Ti se díky své víře dostali do hledáčku režimu a stali se jeho obětí.
Sám jsem vyrostl ve „svobodných“ devadesátkách, takže některé věci byly pro mě nepředstavitelné, ale uvěřitelné a žel Bohu opravdu skutečné. Autorka napsala příběh, ve kterém s umem spletla několik dějových linií do finálního celku. A díky stylu psaní mě donutila knihu přečíst za dva dny a po jejím konci si dohledat další informace k tématu.