Nevzdal jsem se jich dobrovolně, to ne. Vždyť kdo by se chtěl jen tak bez boje vzdát myšlenky na dokonalý život s partnerem, který člověka pochopí a porozumí nejen jemu samotnému, ale i všem jeho temným stránkám.

Jak si ale udržet naději, když jste ze všech stran obklopeni příběhy o tom, jak snadno se láska může změnit v nenávist. Svírá se mi žaludek, když poslouchám vyprávění kamarádky, která si „užila“ své s bývalým přítelem. Díky ní je mi jasné, že vydržet neustálé psychické týrání není ani za mák jednodušší, než schytat ránu pěstí.

A není podstatné, zda za naše činy může třeba alkohol, extrémní žárlivost nebo vyhaslý vztah plný chladu a odcizení. Každý někdy takové pocity nebo stavy zažil, ale nikdy se jimi nemůže ospravedlnit násilí a týrání, ať už je v jakékoli podobě – fyzické či psychické. Domácí násilí je problém, o kterém se v poslední době začíná stále více mluvit.

S problémy by se mělo chodit ven, ne je nechávat schované hluboko v srdci, zametené pod kobercem anebo zavřené za dveřmi bytu. Důležité však je především to, že se problematika domácího násilí řeší nejen slovy. Myslím si proto, že právo policistů vykázat násilníka z bytu je účinné a nezbytné. Protože tohle právo má moc zachraňovat lidské životy.