Nový fenomén představuje deprese ze životního prostředí, nebo-li ekologický žal či úzkost „Dnešní doba je hodně technická. Vzdálili jsme se přírodě a máme pocit, že nad ní máme moc. Velkou roli hraje pocit, že vše můžeme zařídit a zorganizovat,“ popsala její podstatu liberecká psychoterapeutka Helena Kalábová.

Taková úzkost může mít mnoho podob. Na někoho dolehne strach, co s námi bude, jaká budoucnost čeká nás a naše děti. U jiných převažují pocity smutku a truchlení, protože vnímají přírodu jako nedílnou součást své identity a pak je těžké přihlížet jejímu ničení. Projevuje se u nich často frustrace z toho, že jejich snažení nestačí a nemá vytoužené výsledky.
Slovo deprese je v mnoha případech nadužívané, i někteří psychoterapeutové ho nemají rádi. Pod tento pojem se schová celá řada problémů mající do jeho skutečného významu daleko. Vždyť kolik z nás často pronese oblíbenou frázi „mám depku“.

Ti, kteří skutečně trpí úzkostí, by neměli být vnímáni jako emociálně labilní či označováni jako ekoteroristé či sluníčkáři. Na druhou stranu by neměli těmto stavům propadat a problém zveličovat. Řada z nich projeví smutek nad ekologickými problémy Země a o pět minut později si koupí výrobek z palmového oleje nebo vyhodí pet lahev do smíšeného odpadu. Terapie představuje ideální nástroj, jak se s podobnými pocity vyrovnat. Dá se říci, že se stala moderní věcí.

Psychoterapeut představuje pro klienta bezpečného průvodce na cestě k znovunalezení tělesné i duševní pohody. Člověk by se měl naučit vyrovnat se s pocity, které v něm ekologická úzkost vyvolává a naučit se žít v současném světě, který nebude nikdy ideální. To, že mizí deštné pralesy a tají ledovce, je smutné, ale nemělo by to člověka naprosto ovládnout. Žijeme jen jednou…