Zajímavé je, že kolektivní výmaz paměti nikoho neznepokojuje. Nedávno znovu odročený soud s bachařem Vondruškou mě v tom přesvědčení utvrzuje. Patrně jako řada podobných procesů skončí do ztracena. Paragrafům bude učiněno zadost, právu horko – těžko.

Nejvíc to odnese naše paměť. Bude nám dovoleno zapomenout, že se děly věci nespravedlivé a drsné. Do paměti generací budoucích naopak zakódujeme, že hnusárny jednoho režimu nebudou v tom následném, spravedlivějším (?) potrestány.

Po rozhovoru Ivanem Rousem, který se zabývá koncentračními, zajateckými a pracovními tábory v našem koutu Sudet, tuším, že v zapomínání máme my Češi slušnou praxi. Jak jinak si vysvětlit, že se až dosud nikdo nezabýval Libereckem, coby říšským průmyslovým srdcem, které ke svému fungování spotřebovalo litry lidské krve? Zřejmě to pro poválečné i další historiky prostě nebylo příjemné. I když z toho v žádném případě nelze vinit zdejší zejména poválečné usedlíky.

Jenomže když dopustíme, aby naše národní a regionální paměť měla díry jako v cedníku, budeme trapní. A budeme vypadat senilně! Přitom postup, jak takovým výpadkům paměti zabránit, je jednoduchý: postavit se k nedávné historii čelem, vyrovnat se s ní a teprve potom snad lehce… pozapomenout.