Kos se nimrá v trávě a po očku pozoruje kosici, jak si na plotě upravuje peří. Oba se tváří, jako by právě jejich zaměstnání bylo to úplně nejvíc. Ale to je kamufláž. Náhle se kos vymrští a skočí na kosici. Ta se po něm ožene a vezme kramle. Jenže ne tak docela. Uletí pár metrů a sedne si na sloupek. A samozřejmě se urazí. A to tak, aby to kosákovi neušlo. Jenže on se k ní obrátí zády a zase v trávě prohání brouky. „Takovou opici potkám na každém plotě!“ vzkazuje trucující samičce.

„No jen si leť za těma svýma kamarádkama,“ odtuší kosice. Jen aby to nakonec neudělal! Zalekne se a pro jistotu si přisedne ke kosovi o něco blíž. Čistě jen proto, aby lépe viděl její naprostý nezájem vyjádřený starostlivou péčí o vlastní peří. Kos se nimrá v trávě a po očku ji pozoruje…

My, co vládneme slovem, tyhle tanečky už neumíme. Naprostý „nezájem“ vyjadřujeme plky o vlastní kariéře, o hypotékách, o jídle. Dokážeme mluvit hodiny a hodiny.

Dokážeme touhu po druhém transformovat i do drobné šikany. Nemajíce lepších výrazových prostředků k vyjádření prostého faktu, že se nám někdo líbí, děláme vtipy.

Čím civilizovanější tvor, tím je při námluvách neschopnější a trapnější. Ti vůbec nejhloupější to zkoušejí přes vydírání. Jako jeden vysoce postavený manažer, kterému se moc líbila asistentka jeho kolegy. „Vy studujete v Plzni, že?“ zeptal se jí, když byli o samotě. „Znám se tam s pár lidmi. Kdybyste měla zájem…“ A významně se odmlčel. Chudák.

Ne, lidé nejsou zcela zdegenerovaní. Vynalezli něco, co ani kosi nesvedou: milostný dopis. Bohužel v éře blikajících smajlíků už taky ohrožená disciplína. Žádný e–mail nedosáhne účinku tajně doručeného, ručně napsaného vzkazu na kousku papíru.

„Chtěla jsem ti to sežrat, ale že jsi to ty…“ stálo na linkovaném lístku, který kdosi záhadně přibalil do krabičky s mojí svačinou. Já vím kdo. Budu se chvilku nimrat v trávě a pak po ní skočím. Třeba zrovna to ode mě očekává.