Bůh ví, co se v něm odehrává. Čím hustěji chumelí, tím je putování z galaxie Kancl do galaxie Domov delší. Skrz oponu vloček toho nebývá moc vidět, nejlépe vyvinutý lidský smysl poulí oči do prázdna. Bílo nahoře, bílo dole, bílo všude kolem. Kosmická loď nachází cestu jen pomocí radarů, jakýchsi zpětných signálů, které vysílají instinkty.

Tuna železa s lidskou posádkou na palubě se důvěřivě řítí do hlubiny mezi asteroidy. Je děsivé si to uvědomit. Když do chuchvalců sněhu zafouká vítr, vločky před vámi zlověstně zavíří jako vosí roj. Vosy odjakživa znamenají nebezpečí. Ostré hrany a nízké profily ve fabrikách jsou zvýrazněné žlutým a černým pruhováním.

V koridoru mezi svodidly nejste jedinými pasažéry. Když vás ze zpětných zrcátek oslní blížící se světla, můžete jenom odhadovat, jak je na tom s instinkty anonymní neviditelný pilot.

Za léta na silnicích mi vykrystalizovala skupina pilotů, na které si dávám obzvlášť pozor. Oktávkáři. Ačkoli jako lidé nemohou mít nic společného, jako řidiče je spojuje způsob jízdy, který jim zřejmě diktuje jejich stroj. Ne dost silný na to, aby je vytáhl z každé šlamastiky, ale dost silný na to, aby dokázali zavařit ostatním.

Služební oktávka, pokud možno v tédéíčku, pomalovaná firemními logy, a za jejím volantem ambiciozní mlaďas. Když ucítím blízkost této mistrovské kombinace, radši se klidím do pangejtu.

Víc se snad bojím už jen drobných vozidel oblepených spoilery a okázalými výfuky velikostí připomínajícími rouru do septiku. Zde představují nejlepší pilotní sestavu čtyři kšiltovkáři, kteří pospíchají serpentinami na nejbližší kopec na brko.

Konec pohádky jsem viděl jenom jednou, brzy ráno z vlaku. Auto srolované pod kmenem lípy a řidič čekal, až ho hasiči vystříhají. Zdeformovanou hlavu si opíral o sloupek. Zíral ven, jako kdyby mu uletěly včely. Uletěly.