Byl to ale zase pěkný týden, jen co je pravda. Stupeň mé psychické únavy postupně dorovnal další navýšení hluku, které se line z budoucího moderního obchodního domu, jenž má vévodit historické zóně města, a k mé smůle se dělníci již vyšplhali se svými nástroji, určenými zjevně jen k vytváření hluku, až do úrovně oken redakce. No, co se dá dělat. Nic.

Ale přivedlo mě to na zajímavou myšlenku. Ať kdekoliv v republice, a mnohdy i mimo ni, vyslovíte „Liberec“, pravděpodobně záhy natrefíte na někoho, kdo vám rád bez příkras sdělí názor na naše horské krajské městečko. Zamyslel jsem se nad tím, jestli i já mám tak rychlé a jasné názory na jiná města, jako mají v jiných městech jasno o nás. Co je tedy specificky liberecké?

Napadlo mě, že Liberec je městem různých experimentů, ale hlavně paradoxů.

Pocházím z tohoto města, toto město mám rád a mám rád i jeho lidi, ať jsou, jací chtějí. A protože mám rád toto město, snažím se každý den kousek po kousku zjišťovat, proč, co a jak funguje a proč my Liberečané jsme prostě jiní. Hrál jsem si s touto myšlenkou a celý týden jsem hledal nějakou „jinakost“.

Když jsem byl v sobotu večer fotit v Tipsport areně nejslavnější basketbalisty, tak jsem koukal na diváky, kteří byli tací vlažní, až opatrní. Jen pozvolna se nechali vyprovokovat k nějaké reakci. Úsilí, které na to museli tito basketbalisté vynaložit, jistě nebylo malé, ale vlastně jsem se nad tím ani nepozastavil.

Z areny jsem pak honem rychle běžel do Domu kultury, kde se konal erotický ples. Doufám, že když nyní čtete tyto řádky, tak jsem zvládl sestříhat reportáž o tomto plese, a pokud ano, tak je na našem webu.

Víte, čím byl onen erotický ples zajímavý? Prakticky neobsahoval žádnou erotiku, žádnou jiskru.

A to je to, co mě děsí. Nezapomínají Liberečané tak trochu žít?