A je to tady. Tedy už je to za mnou. Džíny zase dopnuté v pase. Maxi kózy. Dítě je živé a zdravé, já taky a pán, kterého je Dítě napůl taktéž. Nepíšu ze sálu. Dnešním dnem je Dítěti čtrnáct dní. Nechala jsem si malý odstup na vstřebání. Nejspíš vás lehce zklamu, neboť si porod příliš nepamatuju. Co si ale pamatuju naprosto přesně je, že pán, kterého je Dítě napůl se úkolu zhostil naprosto fantasticky. Nejenom že na sále neomdlel, ale ještě vypadal v tom jejich oblečku jak doktor Mázl z Ordinačky a na rozdíl ode mě si z porodu vybavuje úplně všechno. Příčinou mého zapomnění je nejspíš rajský plyn, který mě doprovodil až k samotnému porodu. Lhát vám nebudu, bolelo to příšerně, ale matka příroda je všemocná a umožnila mi tento zážitek přesunout do hlubokého zapomnění. Takže poslední, co si pamatuju, je dvacet minut urputného tlačení a pak vteřina a Dítě bylo na světě.

Pocit to byl, jako bych si po devíti měsících konečně došla na velkou. Tedy ten fyzický. No a ten psychický byl rozporuplný. Hlavně se mi chtělo strašně moc spát. Jako ze snu jsem pozorovala, jak se pán s Dítětem seznamují. No a teď se už seznamujeme všichni tři. Stále si nemůžu zvyknout na skutečnost, že je Dítě na světě a že je naše. Vypadá jako všechna miminka a umí neuvěřitelným způsobem využívat své roztomilosti. Někdy se mi zdá, že se to od něho pán, kterého je Dítě napůl, učí. Taky jsem pochopila, že žena v šestinedělí není hájená jen tak pro nic za nic. Novinek je až až a zvyknout si na to všechno vyžaduje spoustu práce. Myslím, že příměr spokojená matka rovná se spokojené, nebo spíš spokojenější, Dítě platí na sto procent. Takže se snažím nechávat se obskakovat a zbytečně se ničím nenervuju. Dřív bych už pravděpodobně okopávala pole a Dítě by leželo opodál na ovčí kůži. Zatím se nám s pánem, kterého je Dítě napůl, zdá, že je nejkrásnější, když spinká.

Autorka je herečka, žije a pracuje v Liberci.