Výroční čyřicátý týden. Hurá. Škoda, že nevím, co píšu, protože nevidím přes břicho na klávesnici. Už čtrnáct dní mi nikdo nezvedl telefon s jinými slovy, než s velmi exaltovaným RODÍŠ? Takže vím, že se za to na nikoho nemůžu zlobit, ale denně, a teď nepřeháním, stokrát odpovídat, že bohužel ještě nerodím, je velice vyčerpávající. Mám pocit, že jsem syn války a čekám, až mě povolají. Taška sbalená, jen do boje. Řeknu vám upřímně, že kdybych měla rodit uchem a měla by mi přitom explodovat hlava, klidně to podstoupím. A že místo dvou děr budu mít nejspíš jenom jednu velkou, mi teda rozhodně strach nenahání. Už chodím na kontroly jen do porodnice a minule se mě doktorka ptala, jak jsem byla velké dítě a jak byl velké dítě pán, kterého je Dítě napůl. Řekla jsem, že normální, oba něco přes tři kila.
Jojo, ona na to. Jojo? Její výraz vypadal, jako kdybych měla v břiše něco velice nadměrného. Pak se uchichtla a říká: Já si už podle té šešulky říkala, že to nebude nějaký drobeček. Tak já si už podle té šešulky říkala, že to nebude drobeček? Na to se pán, kterého je Dítě napůl zeptal: Bože, nebude to náhodou mutant? Bezva, ať se snažíte, jak se snažíte, před svým osudem nikdy neuniknete. V připravené postýlce a vypraných peřinkách spí kočka a nemůžu ji odtamtud dostat. Teda teď už tam spát nechce, neboť je to tam už moc od chlupů. Od jejích krásných černých chlupů. Ať si tu postýlku třeba sežere, protože já budu ten sedmikilový meloun tahat s sebou až do smrti jako tu černou káru svou. Přísahám, že až Tě Dítě porodím, budeme se o Tebe starat, jak jen to půjde. Budeme Tě koupat a přebalovat a zpívat o hvězdičkách a dělat vše, co Ti na očích uvidíme. PS: to byla kamufláž, aby už vylezlo:)
Autorka je herečka, žije a pracuje v Liberci.