Takže jdeme do finále! Za všechno dík ještě psát nebudu. Už se pohybuju malinko v kruhu, jako bych překročila bludný kořen, co vám budu říkat. Podtrženo, sečteno, s sebou tahám čtrnáct kilo navrch, z toho jen tak tři posílily mé pozadí, což je trochu málo na tolik nákladu, ale zároveň až moc. Jestli chápete, jak to myslím. To, že za méně než čtrnáct dní tu Dítě bude, je teď snad ještě méně představitelné než kdykoli předtím. Pán, kterého je Dítě napůl, tu za čtrnáct dní snad taky na nějakou delší dobu bude, což už si dokážu představit, ale už nebudeme sami, takže to bude docela něco nového. Pro mě dvojnásobně. Už bych klidně vrhla, jak se tak říká. Dítě je hotové a váží něco málo přes tři kila. Byla jsem naposledy u své doktorky a ptala jsem se na obvod hlavy Dítěte. Dvakrát dělala, že mě neslyší a pokaždé odvedla rozhovor jinam.

Potřetí mi řekla, že to nepotřebuju vědět. Trvala jsem si na svém. Řekla mi to. Žlutý meloun mi už nepřijde ani trošku roztomilý. Vážně jsem to nepotřebovala vědět. Chybami se člověk mučí. Taky jsem se ptala, jestli poznám, že rodím. Prý určitě ano. A na můj poslední dotaz, jestli to nemůžu zaspat, odpověděla, že si nemyslí. Stále jsem víc na porod zvědavá, než bych se bála. Máma mi říká, ať z toho hlavně nedělám vědu, že prostě zavřu oči a zatlačím. Díky, mami. Co bychom bez vás dělali? Když jsem se jí zeptala, jestli se mnou bude u porodu, kdyby to pán, kterého je Dítě napůl, nestihl, řekla: Proč? Se mnou taky nikdo nebyl. No jo, co se dá dělat. Na vysoké škole jsem měla kapelu, která nesla název Mám v břiše náklad, můžu ho u vás složit? Tak teď mě mrzí, že jsme se rozpadli, neboť jsou to jediná slova, která mi dávají smysl.

Autorka je herečka, žije a pracuje v Liberci.